Nejsem Červená Karkulka

3; Jídlo

Sebastian
,,Matty, děje se něco? Proč nejdeš jíst? Nebo... Nebo chceš nějak pomoct?" začal jsem se potichu ptát, stojící nad krabicí. Chvíli bylo ticho. Takové to trapné ticho kdy nevíte co říct.

Pak ho ale prolomil Matty  svou krátkou připomínkou: ,,Nechci jíst." Řekl to tak jako by jídlo bylo nejméně důležitá věc na světě.

To snad nemyslí vážně? Před chvilkou ho zmlátili do bezvědomí, potřebuje nabrat sílu. Nechtěj mě naštvat.

,, Cože? Vždyť máš hlad." Namítnul jsem na jeho odmítnutí pořádného jídla. Vím že mi nemusí vůbec věřit, známé se tak dvě hodiny, ale přece si nemůže myslet že ho chci třeba otrávit, nebo ano? Tohle bych nikdy neudělal. To že nemám rád lidi neznamená že je budu vraždit jednoho po druhém. A navíc mám pocit že Karkulky se vůbec nebojím, spíš se s ním cítím dobře. Třeba bude patřit k těm výjimkám, kterých není moc, se kterými se můžu spřátelit.

,,Na hlad jsem zvyklý. Já mám hlad 25 hodin denně." řekl ironicky. Teda aspoň to s tou 25kou. To že je na hlad zvyklý znělo dost přesvědčivě. Což mi úplně vyrazilo dech. To jako vážně nejedl pořádně jídlo. Docela by mě zajímalo co teda vlastně jedl, ale teď se ho na to ptát nebudu, je to neslušný.

,,Promiň. To jsem nevěděl. Ale právě proto by jsi se měl najíst. Aspoň trošku." Začal jsem zase protestovat. Nechci aby mi tady umřel na podvyživení. Prosím netrap mě a pojď se najíst.

,,Ale já nechci." Zvýšil na mě hlas. On na mě bude křičet protože mu nabízím jídlo? To si dělá srandu?

Nahlas jsem vydechl všechen vzduch z plic. Jak si přeje. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém. Naštvaně jsem svraštil čelo, prudce se k němu sehnul a celého i s krabicí jsem zvedl do náruče.

Matty pištivě zavřískal a zmateně vystrčil hlavu ze svého úkrytu. Škaredě se na mě zamračil a naštvaně zavrčel: ,,Co si jako myslíš že děláš?"

První jsem si myslel že mu na to nijak neodpovím, ale napadla mě taková bláznivá věta, kterou jsem prostě musel říct. ,,Když nechce Karkulka za babičkou, musí ji tam myslivec donést." A touhle větou jsem mu na tváři vyčaroval totálně nechápavý výraz, na který nešlo nijak jinak reagovat než se smát.

Ale asi pochopil. ,,Kdybys jen věděl co jsem zač, tohle bys neříkal." zašeptal Matty, zrovna když jsme vcházeli do kuchyně. Tahle věta mě trošku zarazila. Co kdybych věděl? Snad mu tak moc ta přezdívka nevadí?

,,Tak mi řekni, co jsi zač." řekl jsem pevným ale klidným hlasem. Musel jsem se zastavit, protože jsem nad tím začal až moc přemýšlet a nechci do ničeho narazit. Kord když vezu náklad.

Matty se na mě jen nepřítomně podíval a s nezájmem řekl: ,,Hele, tak chceš abych jedl nebo abych ti o sobě povídal? Popravdě: nemám chuť ani na jedno."

Poslední větu jsem úplně ignoroval, ale nad otázkou jsem se chvíli zamyslel. ,,Chci oboje. Ale první se najíš." rozkázal jsem nakonec už pochodující ke stolu.

Krabici jsem položil vedle stolu a šel nachystat jídlo na talíř. ,,Vylez ven a sedni si na židli!" prakticky jsem to rozkázal, nechci aby mi zase odporoval. Nemám rád když mi někdo odporuje - jeden z důvodů proč nemám lidi rád.

Jen jsem viděl jak pomalu vystrkuje hlavu z krabice a důkladně pozoruje jednu z mých židlí. ,,Na židli ne. Chci sedět na zemi. Pokud necháš sedět na zemi řeknu ti třeba jak se jmenuje můj bratr." Začal ze sebe rychle chrlit. Vypadalo to jako by se té židle bál. Že by špatné vzpomínky?
Ale chci o něm něco vědět a jméno jeho bratra je dobrý začátek. Sice to znělo trošku nejistě, ale kdo by si byl jistý u naprosto neznámého člověka.