Nejsem Červená Karkulka

19; Úplněk

Sebastian

Probudil jsem se někdy uprostřed noci. Netuším proč, ale měl jsem strašně vyschlé v krku a potřeboval jsem se něčeho napít. Nechtělo se mi odsud, ale to nepříjemné škrábání nešlo vydržet.

Trošku jsem se odtáhl od Mattyho zad na která jsem se až doposud tisknul a opatrně se zvedl z postele. Radši jsem ještě zkontroloval, jestli Wolfie pořád spí, a když jsem se o tom přesvědčil, potichu jsem opustil pokoj.

Pomalu jsem sešel schody a došel do kuchyně. Nepotřeboval jsem si ani rozsvítit. Byl jsem ve svém domě schopný se pohybovat i ve tmě. Z poličky jsem si vytáhl skleničku, napustil do ní chladivou tekutinu a urychleně se napil. Ten pocit úlevy byl tak zatraceně příjemný a nejradši bych si ho užíval ještě chvíli, jenže mě přerušil hlas za mnou.

„Co tu sakra děláš?" slyšel jsem za sebou hlasité zavrčení. Strašně jsem se lekl, až jsem se skoro zadusil mým pitím. Prudce jsem se otočil. Jediné, co jsem však v té tmě viděl, byly dvě rudě zářící oči. Byl to Wolfie a jak se zdá, už na něj plně působí úplněk.

„J-Já..." chtěl jsem něco odpovědět, ale byl jsem trošku zaražený, takže mi to moc nešlo. Spíš jsem nevěděl, co tak strašného jsem provedl, aby na mě tak ostře vyjel. Jako jo, říkal, že bude nepříjemný, ale přece jsem se šel jen napít.

„Okamžitě jdeš za mnou zpátky do postele nebo si mě nepřej." Znovu na mě zavrčel a než jsem stihl jen mrknout, stál u mě a pevně uchopil mé zápěstí. Ani jsem nezaregistroval, že jsem se pohnul a už jsem stoupal po schodech k ložnici. Byl jsem jeho chováním tak moc vyveden z míry až jsem nedokázal ani vnímat co se to se mnou děje.

Dotáhl mě až k posteli a já si uvědomil, že mám stále v ruce skleničku se zbytkem vody, tak jsem ji radši rychle postavil na noční stolek. Zdá se, že by byl schopný mě do té postele natlačit i s tou sklenicí.

Silně strčil do mé hrudi, nejspíš abych dopadl do peřin. S tímhle už jsem mu ale musel tak trošku podvědomě pomoct, protože ani se svou úplňkovou hrubostí by neměl dost síly se mnou pohnout, kdybych opravdu nechtěl. Wolfie si vlezl zpět do postele a mé stále ohromené tělo si natočil čelem k sobě. Mou ruku si položil na pas, druhou si podvlekl pod svou hlavou a svýma ručkama mě pěvně objal kolem břicha. Tahle poloha by byla naprosto přirozená, kdyby ji však celou nezinscenoval Matthew.

Co se to tu právě stalo? Připadal jsem si naprosto jako loutka. Jak sakra dokázal takhle paralyzovat moje chování? Vždyť jsem byl naprosto mimo. Tenhle hybrid ve mně vyvolává spoustu nových pocitů. Už od svých dvanácti let mám naprostý odpor k jakémukoliv ovládání, jenže u tohohle pacholka se mi to částečně i líbilo. Možná je to tím, že u Mattyho jsem si byl jistý, že mi neublíží.

Jenže ON mi kdysi taky řekl, že mi neublíží a jak to dopadlo...

„A teď spi!" rozkázal mi Mattyho teď už tichý hlas a já byl vlastně rád, že ještě něco řekl. Dostalo mě to zpět z těch starých myšlenek.

Raději jsem uposlechl jeho slova a zavřel oči. Sice jsem se teď ještě více bál celého dne, kdy bude Matty v moci úplňku, ale právě proto jsem se chtěl vyspat. Netrvalo mi dlouho, než jsem se odebral zpátky do říše snů.

* * *

Znovu jsem se probudil až někdy pozdě ráno. Chtěl jsem se otočit na druhý bok, protože tenhle mě už dost tlačil, jenže dvě ruce s pevným stiskem omotané kolem břicha mi to znemožňovaly. Nedokázal jsem se vlastně ani pohnout.