Nejsem Červená Karkulka

17; Narozeniny

Sebastian

Druhý den ráno jsem se probudil v posteli sám. Dost mě to překvapilo a vyděsilo, proto jsem bleskurychle vystřelil z postele. Už jsem si zvykl probouzet se vedle Mattyho, takže teď když tu nebyl se mi hlavou začaly honit pesimistické myšlenky. Co když odešel? Co když ho tu našel Barry a odvlekl si ho? Co když jsem zase udělal něco, co Mattymu ublížilo?

Vletěl jsem snad do všech dveří, které doma mám. Poslední mi zbývala kuchyň, ve které jsem se úlevou skoro skolil na zem. Wolfie se spokojeně pohyboval kolem kuchyňské linky a zdálo se že dělá snídani. Ocásek se mu kolébal ze strany na stranu, což se mi právě nehorázně líbilo. Zdálo se že nepostřehl že jsem vzhůru, natož že stojím ve dveřích do kuchyně, tak jsem se k němu vydal.

Matthew vylekaně vypískl, když jsem se natiskl na jeho záda a omotal ruce kolem jeho boků. Pak si však uvědomil že jsem to já a ještě víc se ke mně spokojeně natiskl.

„Tohle už mi nikdy nedělej. Jen tak mi zmizet z postele. Bál jsem se že se ti něco stalo." Zašeptal jsem mu do ouška a rovnou mu tam dal i malou pusinku. Líbilo se mi, když jsem ho takhle držel.

„A já jsem z tebe málem dostal infarkt." Zasmál se Matty a v mém objetí se na mě otočil. „Jinak... Dobré ráno." natáhl se ke mně a vlepil mi dětskou pusinku na tvář. Až teď jsem si uvědomil, jak moc se změnilo naše chování od té doby co vím že je Matty hybrid. „Nachystal jsem ti snídani. Chtěl jsem ti ji sice přinést do postele jako poděkování, ale vstal jsi moc brzy." Na milisekundu se na mě zamračil, ale pak se mu zase vrátil jeho veselý úsměv.

„A za co jsi mi chtěl poděkovat?" Nechápavě jsem se zahleděl do jeho světle modrých očí. Zdá se mi, že čím déle se známe, tím má světlejší oči. Nepočítaje to, když je měl rudé.

„Za všechno. Za to že jsi mě našel. Za to že jsi mě zachránil. Za to že jsi mě vzal k sobě domů. Za to jak hezky se ke mně chováš. Ale hlavně za to jak dobře jsi vzal to, že jsem hybrid." S pohledem plným díků se na mě usmál a následně mě příjemně pohladil po jedné tváři. Opravdu jsem si zamiloval jeho dotek.

„Myslím že jednou budu já ten, který bude nejvíce vděčný za to, že jsi vstoupil do mého života." Nevěděl jsem jestli ta věta dávala pořádný smysl, ale něco jsem musel říct. A opravdu jsem tušil, že jednou budu ten nejspokojenější chlap po boku tohoto hybrida.

Matty se sladce zachichotal a zpět se otočil k dodělané snídani. Nachystal ji na dva talíře a s nimi v rukou se otočil zpět na mě. Dost mě potěšilo, když jsem si všiml že má jen o malinko menší porci než já. Asi si konečně uvědomil, že by měl jíst víc než doposud.

„Dneska by nám měli přivést ty židle, že?" zeptal se Wolfie zrovna když jsme si spolu sedali na zem naproti sobě. Ani jsem si to neuvědomil. Naprosto mi to vypadlo z hlavy. Stalo se ale dost věcí, takže se není čemu divit.

„No vidíš. Úplně jsem na to zapomněl." Přiznal jsem se.

„Aspoň si k tobě konečně budu moct sednout ke stolu." Zdálo se že se opravdu těší až bude sedět u stolu. Mě by však nevadilo i kdybych s ním měl sedět na zemi. Hlavně že mu budu co nejblíže.

Konečně jsme se pořádně pustili do snídaně. Několikrát jsem jeho kulinářský výtvor pochválil, protože tentokrát se opravdu vytáhl.

Když jsme dojedli, rozhodl jsem se, že aspoň umyji nádobí, když on vařil. Matthew však nevydržel stát v nečinnosti a umyté nádobí utíral a vracel na své místo. Jakmile jsme měli hotovo, Matty se ihned rozběhl do obýváku, že si prý pustíme nějaký film. Nelíbila se mi sice jeho poznámka, že nejlépe některý ve kterém hraju, ale dokázal bych to přetrpět. Popravdě, nerad se dívám na své filmy. Připadá mi to moc sobecké, jako bych se tím moc vytahoval.