Nejsem Červená Karkulka

5; Koupání

Sebastian

Chvíli jsem jen tak seděl, koukal „nikam" a přemýšlel sám nad sebou.

Když vtom mě něco vyrušilo. Nebyl to Matty, žádný zvuk ani nic takového. Vlastně ani nevím co to bylo. Nějaký pocit že musím něco udělat.

Pomalu jsem vzhlédl a podíval se z okna, kde už panovala tma. Jak dlouho už tady sedíme? Kolik je hodin? Koukl jsem se na hodinky. 19:38.

„Nemáš hlad?" zeptal jsem se ještě pořád trošku nepřítomně. Matty jen zavrtěl hlavou v záporném gestu. Dobře. Aspoň nemusím nic vařit.

„Měl by ses jít tedy umýt a jít spát." Řekl jsem konečně trošku přítomněji. Ale pořád jsem ze sebe nemohl dostat myšlenku na mě jako zlého člověka.

„Proč umýt? Vždyť včera pršelo." Namítnul Matty. Já jsem se na něj jen nevěřícně podíval. Tak s tímhle si musí dělat srandu. Doufám.

„Matty, kdy ses naposledy koupal nebo sprchoval?" zeptal jsem se doufaje že mi teď řekne že si dělá prdel.

„A počítáš déšť nebo když na tebe nějaká babička vychrstne vodu, protože si myslí že jsi čert?" zeptal se Matty s jiskřičkami naděje v očích. Té babičce jsem se musel uchechtnout, ale hned jsem zase nasadil vážnou tvář.

„NE, tohle nepočítám. Myslím horkou vanu nebo sprchu." Déšť přece nemůže počítat jako koupání. To přece ne.

„Aha. No tak to už je hodně dlouho." odpověděl Karkulka smutně. Teď propuklo takové to trapné ticho, kdy se stydíte cokoli říct.

Nakonec jsem ho ale prolomil: „Tak se teda půjdeš vykoupat." Vstal jsem ze země a čekal až se ke mně Matty připojí. „Snad tě tam nemusím zanést?" zeptal jsem se s úsměvem. Nemyslím to zle, jen si myslím že chodit snad může. A navíc tady doma z té krabice ještě nevylezl.

Matty ještě chvíli seděl. Pak se pomalu postavil na nohy a nejistě vykročil ven z krabice. Došel o něco blíž ke mně se sklopeným zrakem k zemi a popotáhl si zase kapuci o něco níž. Už mě ta kapuce začíná štvát.

Pomalu jsem vycházel do druhého patra s mírně pootočenou hlavou, abych kontroloval jestli jde Matty za mnou. Přišli jsme ke koupelně. Já otevřel bílé dveře, ale nevešel jsem. Nechal jsem jít první Mattyho.

„Čisté ručníky jsou vedle umyvadla. Přinesu ti nějaké čisté oblečení. Vodu si napusť jakou chceš. Jinak se tu chovej jako doma." Vysvětlil jsem mu a chtěl jít pryč.

Matty ale řekl něco, co jsem si hned neuvědomil: „Sebastiane, víš že já jsem doma v tmavé uličce za obchoďákem?" Teď jsem se zarazil. Zůstal jsem tam stát ve dveřích. Pak jsem ale řekl jedny z nejzásadnějších vět v mém životě: „Teď už ne, Matty. Teď už jsi doma tady. Pokud budeš chtít." Nečekal jsem na žádnou reakci a rychle jsem zapadl do ložnice.

Co jsem to právě udělal? Posadil jsem se na postel a jsem si vložil hlavu do dlaní. Doufám že jsem teď neudělal nějakou chybu. Teď si beztak myslí že jsem stejný jako ti co ho zbili. Že ho tady někde přivážu a budu si na něm vybíjet zlost. Ale to já bych neudělal. Jako neříkám že si do něčeho někdy rád nepraštím, ale kvůli tomu chodím na box. Tam se vymlátím a jsem v pohodě. Ale to Matty bohužel nemůže vědět. Teď už tu beztak není. Určitě si vzal svou krabici a co nejrychleji odsud zmizel. Jsem beznadějný případ.

S mírnou nadějí, že Matty neodešel a zrovna si napouští vanu, jsem vstal z postele a začal hrabat ve skříni. Hledal jsem co nejmenší velikost, jelikož by moje oblečení na Mattym úplně viselo. Nakonec jsem našel, mě už malé, tepláky a žlutou mikinu s kapucou. Žlutá mu nebude tam moc slušet, ale červenou nemám. Napadlo mě že bych mu nabídnul něco bez kapuce, jestli by na kapuci trval, ale nechci to mezi námi ještě hrotit po tom co jsem řekl.