Nejsem Červená Karkulka

12; Já tě mám r...

Sebastian

Už to byla asi půl hodina, co jsem stále bouchal do dveří a přemlouval Mattyho aby mě pustil dovnitř, když jsem najednou přes dveře něco uslyšel. Byl to pláč. Tiché vzlykání a ustarané posmrkování. Karkulka se rozbrečel. Tohle bylo už i na mě moc. Nedopustím aby brečel. Jasně... Už tu několikrát brečel, ale to jsem ho vždycky mohl nějak zklidnit. Teď byl zamčený za bytelnými dveřmi a já se k němu neměl jak dostat.

„Matty, neplač. Prosím, neplakej. Když brečíš, tak to bolí i mě. Prosím. Pusť mě dovnitř. Chci jenom vidět jestli jsi v pořádku." Taky se mi spustili slzy. Už jen ta představa jak tam Matty sedí schoulený na zemi a brečí, mě nutila brečet. A já svůj pláč nemohl zastavit. Ani jsem vlastně nechtěl. Konečně se ze mě dostali všechny ty emoce.

„Běž pryč. Chci být sám. Nech mě tady. Prosím." Zakřičel na mě po chvíli Karkulka. Při posledním slovu se mu úplně zlomil hlas. V jeho hlase bylo poznat jak strašně trpí. Ale já netušil jak ho toho zbavit.

„Na to zapomeň. Nikam nejdu. Budu tady, před těmihle dveřmi, dokud nevylezeš. Slíbil jsem ti že tě nenechám samotného a to se taky pokusím splnit." Odporoval jsem mu a zády jsem sjel po zdi za mnou. Klidně tu budu čekat až do konce světa.

Uběhlo asi dalších patnáct minut co tu hledím na bílé koupelnové dveře. Slzy už mi po tvářích nestékají a myslím že i Karkulka přestal brečet. Už mě to vážně štvalo. Musím ho nějak přemluvit aby mě tam pustil. „Matty?" začal jsem docela potichu a klidně. Hlavním účelem teď bylo abych na sebe upozornil. „Víš proč tohle všechno dělám? Proč jsem ti nabídl domov? Proč ti kupuju všechny ty věci? Proč se k tobě snažím za každou cenu dostat?" říkal jsem to pomalu aby každému mému slovu rozuměl. Žádnou odpověď jsem však neočekával, proto jsem pokračoval. „Když jsem tě poprvé uviděl v té uličce chtěl jsem tě chránit jen protože jsem viděl že se nedokážeš ochránit sám. Později, jak jsme si spolu začali povídat, jsem poznal že by z nás dokonce mohli být kamarádi. Proto jsem ti taky nabídl abys u mě zůstal. Jako taková pomoc kamarádovi." Zhluboka jsem vydechl a psychicky se připravil na část, která měla přijít teď a já se jí tak strašně bál. „Ale teď už vím, že sám nechci skončit jen u kamarádství. Ze začátku jsem si to nechtěl připustit, ale teď už bych to ani neskryl. Nevím proč zrovna ty. Nevím jestli to, jak jsme se potkali, byl osud nebo jen náhoda, ale vím že jsem za to strašně vděčný. Od té doby, co jsem tě potkal, se můj život změnil k lepšímu. Už se necítím tak sám. Připadá mi že moje demofobie úplně zmizela. A prostě všechno je najednou hezčí. Vlastně ani nevím co to všechno znamená, ale jedním jsem si jistý. Matty, já tě mám r..." chtěl jsem to říct. Cítil jsem to tak. Ale přerušilo mě cvaknutí zámku a Mattyho křik.

„Ne. Neříkej to." Vykřikl a prudce otevřel dveře. Něco v mém těle ihned zareagovalo a já v mžiku stál na nohou. Neodolal jsem a tak jsem do sevřel v objetí.

„Vím že sis o objetí neřekl, ale potřebujeme ho oba." Upřesnil jsem mu potom, co celý ztuhnul a nepřirozeně se napnul. Objetí asi nečekal a vlastně já ho hned taky neplánoval. Přišlo to nějak samo. „A proč bych to neměl říkat? Já to chci říct. Cítím to tak." Posmutněl jsem když jsem si uvědomil že mi skočil do řeči v tu nejdůležitější chvíli. Trošku jsem se odtáhl abych mu viděl do očí.

„Neříkej to teď. Né předtím než ti řeknu to tajemství. Nechci mít planou naději, kdyby to mělo skončit jako minule." Vyslovil zlomeně a sklopil hlavu k zemi. Ani se mi nechtěl podívat do očí, což mě docela mrzelo.