Nejsem Červená Karkulka

20; Nevíš kde mám mobil?

Matthew

Poslouchal jsem jeho klidem bijící srdce. Byl to zajímavý zvuk, který mi na tvář vháněl spokojený úsměv. Sám nevím proč, ale už jen z přítomnosti tohoto zvuku jsem byl šťastný.

Teplá dlaň, která se nepatrně ale přece pohybovala, mě lechtala na břiše, zatímco druhá mě uspokojivě drbala mezi ušima. Spokojeně jsem zamručel a víc se zavrtal do jeho klína, kde jsem měl složenou hlavou.

Krátce jsem se zasmál, protože ve filmu, na který jsme se koukali, došlo na vtipnou konverzaci hlavní postavy s její matkou. Dokázal jsem vnímat i televizi, ale Sebovo srdce mě uchvacovalo víc.

„Matty?" vyrušil poklidné ticho Sebův hlas. Dřív jsem si vůbec neuvědomil, jak hezky mé jméno od něj zní.

„Ano?" šeptl jsem nazpět a otočil hlavou tak, abych mu vzhlížel do obličeje.

„Byla to tvoje první pusa?" zeptal se krátce a naprosto zpříma. Trošku mě ta otázka zaskočila, ale myslel jsem si, že na to dříve nebo později přijde řeč.

V sekundě mi zrudly tváře a studem jsem krátce uhnul očima. „To jsem byl až tak špatný?"

„Ne, to vůbec. Bylo to perfektní. Jen jsem chtěl vědět, jestli jsem to byl já, kdo ti ukradl první polibek." Tvář se mu rozjasnila lehce šibalským úsměvem. Znělo to od něj tak strašně hezky, až jsem si říkal, jestli nepřehání.

„Můžeš si ukrást klidně i ten druhý." Snažil jsem se vypadat naprosto nevinně, jako bych skoro ani nic neřekl, ale koutky úst mi stejně cukaly do úsměvu.

„Druhý už jsem ti přece taky ukradl. Nevzpomínáš? Sám jsi mě k tomu vyzval." Upozornil mě, když se sehnul o něco níž.

„Tak si ven všechny další." Vypadlo ze mě naprosto vážně. Chtěl jsem, aby všechno další bylo s ním. Zpříma jsem mu koukal do očí a doufal, že to opravdu udělá.

„Nemusím je ale jen krást..." ušklíbl se, když se naklonil těsně k mému obličeji. „Tobě je budu rád i dávat." Přerušil mezeru mezi námi a dnes už potřetí mě políbil. Teprve před chvílí jsem tenhle pocit objevil a už jsem se ho nemohl nabažit.

„Sebe?" šeptl jsem, když jsme rozpojili náš dlouhý polibek. Potřeboval jsem se ujistit...

„Copak?" zeptal se a lehce mě pohladil po tváři.

„Přísahej, že je tohle skutečné. Nechci se prudit zase tam v té krabici. Budeš se mnou už pořád, že?" můj hlas zněl možná až trošku moc naléhavě, ale podobně jsem se taky cítil. Nemůžu teď jen spát. Přijde mi to ale až moc dokonalé, aby to byla pravda. Tak skvělý člověk jako je Seb by k sobě přece nevzal něco, jako jsem já.

„Nikdy tě neopustím. Jsi tu doma a to se nezmění." Odvětil s malým úsměvem, který jen podtrhoval pravdivost jeho slov. Opět se ke mně sklonil a tentokrát mi vtiskl krátkou pusu na čelo. Bylo to hezké a řekl bych, že i upřímnější než polibek na rty.

Zpět jsem si položil hlavu na jeho stehna, ale pohled jsem z něj nespouštěl. Sledoval jsem ho s neskrývaným zájmem a chutí dozvědět se víc.

„Co se děje, zlato?" zeptal se po chvilce, kdy sledoval, jak si ho pozorně prohlížím. Krátce jsem se pozastavil nad oslovením, které použil, ale nezbývalo mi, než se nad tím jen potutelně zaculit.

„Mám prosbu..." řekl jsem neurčitě a kvůli prolomení ledů jeho demofobie jsem udělal prozatím jen náznak štěněčích očí, které jsem si už jen za těch pár dní tady nacvičil.