Nejsem Červená Karkulka

13; Černá není bílá

Sebastian

Další den ráno jsem zažil svoje nejhezčí probuzení. Hned jak jsem lenivě otevřel slepené oči spatřil jsem Mattyho ještě spánkem zavřené oči. Leželi jsme jen kousíček od sebe, tvářemi k sobě a já měl jednu ruku přehozenou přes něj v úrovni pasu. Trošku mě to překvapilo, ale když jsem si vzpomněl na včerejšek, tak jsem se vlastně neměl čemu divit. Neodolal jsem.

Po tom co mi Matty včera řekl o tom, že je na tom stejně jako já, jsme asi půl hodiny strávili v tom příjemném objetí. Nikdo nic neříkal, neměl taky důvod. Sice jsme si to úplně neřekli, ale oba jsme věděli co k sobě navzájem cítíme. Nakonec jsem nám uvařil jen skromnou večeři a šli jsme spát. Tentokrát už to ale nebylo tak že bych mu přenechával víc místa. Nebo já bych rád, ale Karkulka si všiml, že já ležím na asi půl metru a zbytek mu přenechávám, proto mě donutil ať si lehnu normálně. No a jak vidím teď, tak jsme se ve spaní ještě víc přisunuli k sobě. Neprotestuju.

Ruku jsem ale stejně radši stáhnul zpět ke svému tělu. Mě to bylo docela i příjemné, ale nejsem si jistý jak by na to reagoval Matty. Snad dobře, ale byla tu i ta možnost že by si to vyložil jako náznak něčeho víc. Což samozřejmě účel nebyl. Po tom co mi to včera zakázal říct, zrovna teď asi po něčem víc netouží.

„Mohl jsi ji tam nechat. Bylo to příjemný." Ozval se vedle mě rozespale chraptící Karkulka. To to tak bude pokaždé? Vždycky když se vzbudím já, vzbudí se i on? Chtěl bych ho chvilku sledovat jak klidně spí. Obzvlášť po včerejšku. Když spí je strašně uvolněný.

„Karkulko, promiň. Zase jsem tě vzbudil. Nechtěl jsem." začal jsem se mu omlouvat. On musí mít vážně dobrej sluch, když ho vzbudí i takový sebemenší pohyb. A o tlukotu srdce se ani nezmiňuju.

„Ne. To je v pohodě. Vlastně jsem toho ani moc nenaspal. Nemohl jsem pořádně usnout. Pořád jsem před očima viděl Barryho." Vysvětlil mi a já měl zase chuť ho pevně obejmout. Nakonec jsem to ale neudělal, protože dodal něco co mě vyvedlo z míry. „A neříkej mi Karkulko!" Sice se u toho zasmál, ale náznak rozkazu byl dosti zřetelný.

Chvíli jsem mlčel, jelikož jsem k jeho rozkazu neměl co říct. Mě se tahle přezdívka strašně líbí a k němu prostě pasuje, ale z mě neznámých důvodů ji Matty nemá rád. „Vážně se ti líbilo když jsem tam měl tu ruku?" zeptal jsem se stydlivě. Nevím proč, ale přišlo mi to trapný. Moje city mi skoro až přikazovali ať tam tu ruku vrátím, ale rozum říkal počkej.

„Vlastně strašně moc. Nechtěl by jsi ji tam dát zpátky?" Ani nečekal na mou odpověď, která by stejně asi nepřišla jak jsem byl zaskočen, a sám chytil mou ruku a položil ji na svůj pas. I ve mně se najednou uvolnilo nepříjemné napnutí. Dalo mi to pocit klidu a bezpečí.

„Pokud ti to nevadí, nejradši bych ji z tama už nikdy neoddělal." Řekl jsem zasněně a ještě víc ho kolem pasu objal. Takhle jsem aspoň věděl že je v bezpečí. U mě už se mu nic nestane.

„Nevadí." Šťastně zašeptal a natěsno se ke mně přitisknul. Pomalu si opřel hlavu o mou hruď. Nevěděl jsem co říct. Prostě jsem ho jen objímal a užíval si jeho přítomnost.

„Matty, ty ani nevíš jak strašně moc ti to chci říct." Zašeptal jsem mu potichoučku do ouška. Mám tak hrozně velké nutkání mu říct, že ho mám rád. Brání mi v tom však slib, který jsem mu dal. Musím počkat až mi řekne ‚co je zač'.

„Já bych za to byl moc rád, ale musíme počkat dokud ti neřeknu to tajemství." Smutně vydechl a víc zabořil hlavu do mojí hrudi.

„Ale kdy to bude?" zeptal jsem se nedočkavě a možná i trošku zoufale. Vážně mu to musím říct. Mám pocit že pokud mu to neřeknu tak ho ztratím. Že když to nebude vědět odejde ode mě.

Matty se mírně uchechtnul. „U Barryho mi to trvalo více jak dva týdny a to mě k tomu donutil. Ty máš to štěstí, že u tebe to jde o moc rychleji. Ještě se neznáme ani týden a já už jsem ti o sobě řekl skoro všechno. Ale ještě musím počkat na jednu věc. Tři dny a všechno se dozvíš." Poslední dvě věty řekl tak nepřítomně a vypadal jako by se na mě ani nedíval, ale spíš se díval skrze mou osobu. Měl tak zvláštně přemýšlivý pohled který v sobě skrýval docela velký kus strachu. Jako by se za tři dny měla stát nějaká hrůzná věc.

„Karkulko? Co je za tři dny?" zeptal jsem po chvilce přemýšlení nad daty tohoto týdne. Nic mě však nenapadlo. Samozřejmě to může být jen jeho osobní událost, ale já jsem až moc zvědavej. Prostě si nedokážu pomoct.

„Jen se uvidí jestli by jsi se mnou vydržel déle." Posadil se na kraj postele a nohy spustil na zem. „A už jsem ti říkal že mi tak nemáš říkat!" Postavil se a trošku vrávoravým krokem přešel do středu místnosti. Otočil se ke mně a hodil na mě takový zvláštní pohled. Byl úplně nedočkavý jestli mu na to něco odpovím. Ale i tak měl v očích plamínky vzteku.

„Proč ti ta přezdívka tak vadí? Mě se líbí a pasuje k tobě." Řekl jsem klidně a pravdivě. Neměl jsem v plánu ho nějak vyprovokovat nebo naštvat. Jenže to co nebylo v plánu se stalo.

„Nebudeš mi tak říkat! To prostě nemůžeš! Takhle je to špatně! To prostě nemůžeš!" začínal vyšilovat. Zoufale chodil po místnosti tam a zase zpět. Byl zmatený, vyděšený a naštvaný.

Rychle jsem se postavil na nohy a stoupl mu do cesty. Těsně přede mnou se zarazil. „A proč bych nemohl? Já si můžu dělat co chci." Nevím proč jsem tu poslední větu řekl, ale hned jak opustila má ústa, styděl jsem se za ni. Muselo to vyznít hrozně sobecky. Ale zase taky začínám být naštvanej. Připadám si jako největší hlupák. Potkal jsem už několik lidí, kteří to Mattyho tajemství znají a já nevím nic.

„Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Nemůžeš. Bylo by to špatně. Mluvil bys jako obráceně. Jako by jsi říkal že černá je bílá nebo noc je den." Začal zoufale skučet. Třásly se mu ruce a nohy na tom nebyly o moc líp. Já však vnímal jen jeho slova.

„Jak jako černá je bílá? To nechápu." Odpověděl jsem hned, protože jsem věděl že na to stejně nenajdu odpověď.

„Prostě černá je bílá. Zlo je dobro. Noc je den. Tma je světlo. Ošklivý je hezký." Začal vyjmenovávat příklady a já se nad tím víc zamyslel. Jak to sakra myslí?

„Počkej. Vždyť to jsou opaky. Co je s opaky?" Chytil jsem ho za ramena. Potřebuju znát odpovědi. Hned.

„Opak Červené Karkulky." Odpověděl a sjel pohledem k zemi. Pořád se třásl, ale tohle já nevnímal. Musel jsem přijít na odpověď. Opak Červené Karkulky. Co je sakra opak Červené Karkulky?!

„Matty. Co je opak Karkulky?" zeptal jsem se naléhavě. Matty se jen ještě víc roztřásl, ale mlčel. Vypadalo jako by něco říct chtěl, ale bál se toho. Pohled měl stále stočený k zemi, takže jsem z očí nevyčetl co se děje. „No tak. Co to je?" zatřásl jsem s ním aby se vzpamatoval.

Matty se najednou pevně postavil na obě nohy, zhluboka se nadechl a zvedl svůj pohled na mě. Nedívali se na mě však jeho krásně modré duhovky. Tyhle byly červené, dokonce bych řekl až krvavě rudé. „Já. Já jsem opakem Červené Karkulky." Řekl tvrdým pevným hlasem a rychlím pohybem ruky si strhnul kapuci z hlavy.

-----------------------

Tak tohle je úvodní kapitola k odhalení velkého tajemství. Řekl jsem si že vám díl přidám dneska na oslavu vysvědčení. Mimochodem: mám samí 1. Což je docela fajn na poslední vysvědčení na ZŠ, ne?

PS: další kapitolku v nejbližší době nečekejte. Chci vás nechat trošku napnout.

Ahojky