Nejsem Červená Karkulka

2; Červená Karkulka

Sebastian
Jsem totální kretén. Proč jsem sem šel teď, když je tu tolik lidí? Kord když se se mnou chce každý druhý vyfotit, chce autogram nebo něco takového.

Nechápu proč to dělají? Vždyť jsem udělal veřejné prohlášení o mé demofobii. Ale ti lidi to asi nechápou. Co je na tom tak těžkýho? Prostě nemám rád lidi.

Co nejrychleji jsem do vozíku naházel všechno co jsem chtěl koupit a mířil k pokladně s nejmenší řadou.

Zrovna jsem prodavačce dával peníze za nákup, když nějaká ženská začala vřískat: ,,Hele, To je Sebastian Purply. Dívejte lidi. To je on!" Po téhle ženské začalo pištět ještě dalších deset lidí a všichni se ke mně začali hrnout.

Začínám panikařit. Pohotově chytám tašku do rukou, ještě mávnu na prodavačku jakože mi nemusí vracet a rychle vybíhám z obchoďáku. Musím někam kde nejsou lidi, proto vbíhám do první tmavé uličky kterou uvidím. Opřu se o cihlovou zeď obchodu a zhluboka dýchám. Nechci další záchvat jako minulý týden v posilovně.

Pomalu se vydýchávám a začínám vnímat svět kolem mě. Jenže první věc kterou uslyším a následně i uvidím mě totálně vyděsí. Je to skupinka kluků, která kope, nadává a posmívá se jednomu klukovi, který leží schoulený na zemi. Cože? Pět na jednoho? To si snad dělaj srandu.

Začínám být naštvanej. ,,Co se to tady děje?" zařvu přes celou uličku. ,,Nechte ho na pokoji!" dodám ještě více nahlas. Skupinka ke mně vyděšeně zvedne pohled. Vidím na nich jak se bojí. To je dobře.

Jeden z nich se proti mě skoro hned rozbíhá s rukama zatnutýma v pěst. Bez jakékoli námahy ho jedinou ránou do obličeje posílám k zemi. Následně se ke mně rozbíhají další dva, kteří taky prakticky hned následují toho prvního.

Ještě se mě rozhodne napadnout jeden. Ten se ale rozběhne tak rychle, že když těsně před ním uskočím, nestihne zabrzdit a napálí to do popelnic.

Čtyři leží na zemi a já se znuděně otáčím na posledního, toho nejmenšího. Ten se jen vystrašeně podívá na své kamarády na zemi, pak se stejným výrazem na mě a koktavě zakňučí: ,,Neubližuj mi. Já už to neudělám." Docela jsem jeho výrazu věřím. Ustupují tedy na bok a rukou mu naznačuju ať z tadyma vypadne. Ten hned se slzami v očích vybíhá z uličky a mizí za dalším rohem.

Dneska aspoň nemusím na box, tohle mi už stačilo. Nemusím zdemolovat ještě další lidi. A nebo zase roztrhnout boxovací pytel.

Pomalu se otáčím zpět do uličky. Chci vědět co je s tím klu... Co? Kde je? Vždyť teď tu byl. Doufám že to nebyly halucinace.

Ne! Nebyly! Slyším někoho oddychovat. A ne, nejsou to ti čtyři omráčení kluci. Tohle oddychování je takové slabé a hebké. Ne to jejich chrochtání.

Zvídavé se zadívám na kartonovou krabici na kraji uličky. Že by tam?

Pomalu přejdu ke krabici a jemně ji nadzvednu. Otevře se mi pohled na tak 20tiletého kluka s červenou mikinou, jak ustaraně spí. Chudák.

Musím mu nějak pomoct. A to ne jenom kvůli tomu že ho právě zmlátili, ale myslím si že se tady neocitl náhodou, ale že tady ,,bydlí". Nic proti bezdomovcům, ale tak mladý kluk a bezdomovec?... To není dobrý.

Odhazuju krabici za sebe a zvedám si toho kluka do náruče. Překráčím čtyři stále ležící kluky a chci vyjít na hlavní ulici. Počkat... Takhle nemůžu vyjít do ulic. Stačí mi když na mě lidi ječí když jsem sám, nepotřebuju aby měli blbý narážky na cizího kluka, kterého nesu v náručí. Bez urážky, Karkulko. Karkulko? Jak mě tohle napadlo? To asi ta červená mikina. No... K mým myšlenkovým pochodům se vyjadřovat nebudu.