Nejsem Červená Karkulka

14; Tohle jsem já

Hned na začátek, bych se vám chtěl strašně omluvit že už jsem víc jak měsíc vůbec nepřidával. Procházel jsem spisovatelskou krizí. Teď už se ale cítím plný sil a doufám že moje spisovatelská schopnost bude nyní pracovat na plné obrátky. Nyní si už užijte kapitolu s tajemstvím. 

Sebastian

Strnule jsem na Mattyho zůstal hledět. Jeho rudé oči mě děsily, ale já teď vnímal něco jiného. Něco důležitějšího. Konečně jsem zjistil co má pod tou kapucí. A už chápu proč to schovával. Uši. Byly to uši. Samozřejmě uši má každý člověk na Zemi, ale mě nezaujaly lidské uši. Mě zaujaly ty zvířecí. Přesněji řečeno vlčí uši. Černé vlčí uši. (Poznám rozdíl mezi vlčíma a psíma ušima.)

Mattyho rudé oči však zničehonic zmizely a objevily se ty jeho překrásně modré. Vyděšeně se na mě podíval a v tom jak se na mě koukal šlo vyčíst, že až teď si uvědomil co udělal. „Pane Bože. To se nemělo stát. Ještě jsi mě neměl takhle vidět. Co jsem to udělal?" začínal zmatkovat. Užuž se natahoval pro kapuci, že si ji nasadí zpátky. Já jsem k němu však v mžiku přiskočil a chytil ho za obě ruce, aby si kapuci nemohl přetáhnout přes hlavu. Stejně už by bylo pozdě a já to viděl.

„Co jsi..." začal jsem otázku, ale Matty vytušil co chci říct. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Musel jsem vypadat jak ten největší blázen. S pootevřenou pusou jsem na něj hleděl.

„Co jsem zač? Hybrid. Jsem vlčí hybrid." Odpověděl rychle. Asi to chtěl mít co nejrychleji za sebou. Já na něj pořád jen překvapeně čučel. O hybridech jsem už něco málo slyšel, ale věděl jsem jen o kočičích. Ti jsou prý oblíbení hlavně jako domácí mazlíčci a dají se prý ‚normálně' koupit, ale já jsem nikdy žádného neviděl. Nikdy jsem o koupi hybrida ani nepřemýšlel. Vlastně toho o nich moc nevím, jen že se dají koupit, nic víc. Asi před dvěma lety byly vyšlechtěni i psí hybridi, ale u těch ještě není povoleno hromadné množení pro prodej. Můžou být ve vlastnictví někoho jiného, ale majitel si s nimi ještě nemůže dělat úplně co chce. O vlčích jsem ale ještě nikdy ani neslyšel. Což je docela blbý, protože nevím co mám od toho čekat. „Sebastiane? Řekni něco. Klidně křič, nadávej, ale aspoň něco udělej. Prosím." Vyrušil mě Mattyho rozrušený hlas plný obav. Asi jsem se zamyslel na nějak dlouho.

„Je to... Ty jseš..." Nemohl jsem najít ta správná slova. „ ...překrásný." Vydechl jsem ohromeně. Ta černá ouška dokonale vynikala mezi jeho světlými vlasy. Divil jsem že může existovat něco tak dokonalého. Ta ženská od židlí měla pravdu. Teď jsem do toho spadl úplně. Už nikdy ho od sebe nepustím. Mám k tomu svoje citové důvody.

„Počkat, co? Tobě to nevadí?" Překvapeně na mě vykulil oči. Tohle ode mě asi nečekal. Já však nevěděl jak jinak reagovat. Byl prostě překrásný. Ne, byl dokonce něco víc, ale já nemohl najít ta správná slova. Podle mě ale slovo, které by Mattyho dokonale vystihlo, vůbec neexistuje. Tak dokonalé slovo ještě nikdo nikdy nevymyslel.

„Vlastně vůbec ne. Jen mi musíš všechno vysvětlit. U uší jsem asi pochopil že máš vlčí sluch, proto jsi třeba slyšel moje srdce. Ale co ty oči?" zeptal jsem se ho neskrývajíc svůj zájem. Chtěl jsem o něm vědět úplně všechno. To s těma ušima mi došlo překvapivě hned. Už chápu jak to že slyšel tu pračku, jak slyšel tlouct moje srdce. Tohle mi došlo, ale ty oči mě i docela vyděsily.

„Mění se mi podle nálady. Když jsem naštvanej nebo se mi něco moc nelíbí, zrudnou. V normálu je mám tmavě modré. Ale když jsem šťastný a spokojený, začnou modře zářit. To se ale zatím mockrát nestalo. Neměl jsem moc příležitostí být šťastný." Vysvětlil mi smutně. Mrzelo mě že nebyl často šťastný. Úsměv a spokojený výraz mu slušely ze všeho nejvíc.