Nejsem Červená Karkulka

15; Mohl bych si ho pohladit?

Sebastian

Užuž to vypadalo že Matty udělá ten zásadní pohyb kterým mi ukáže tu nejdůležitější věc. Nešlo poznat co přesně za pohyb by to bylo, zatím šlo totiž jen o mírné pozvednutí rukou. Všechno tohle však přerušilo rezignující svěšení Mattyho rukou podél jeho těla. Omluvně a s očima plnými strachu se na mě podíval. „Sebe, promiň. Já to asi nedám. Strašně se bojím. J-Já... n-nechci..." začal se zmatením zakoktávat. Jeho oči se sotva snažili zadržet slzy a jeho ruce se nekontrolovatelně třásly strachem, což se snažil zamaskovat nervózním žmouláním spodního lemu mikiny mezi prsty. Nemohl jsem ho nechat v takovémhle rozpoložení.

Dvěma dlouhými rychlými kroky jsem se k němu přiblížil a s lehkostí jsem uchopil jeho třesoucí se ruce do svých dlaní. „Jen klid. Chápu že se toho bojíš, ale já dodržím co jsem ti slíbil. Kdyby to bylo jakkoli hrozné, nenechám tě odejít a už vůbec bych tě nevyhnal. Zaryl ses mi tak hluboko pod kůži, že bych to ani nedokázal." Mluvil jsem jemným uklidňujícím hlasem. Všechno co jsem právě říkal mi šlo přímo od srdce. „Teď mi to však už musíš říct. Udělej to pro mě. Prosím. Pokud si chceš pořádně promyslet jak mi to řekneš nebo ukážeš, můžu jít chvíli na chodbu a až budeš nachystanej tak mě zavoláš." Udělal jsem návrh, který by ho mohl trošku zklidnit. Potřeboval si uspořádat svoje myšlenky a já to hodlal tolerovat.

Matty ještě trošku roztřeseně přikývl na můj návrh, čímž mě němě požádal o opuštění pokoje. Tak strašně jsem chtěl, aby mi stoprocentně věřil, že ho od sebe nevyženu, proto jsem se rozhodl se mu svěřit aspoň s částí mých citů k němu. Neměl jsem v plánu nic velkého, ale myslí že to bude mluvit za vše. Prakticky tím ani neporuším zákaz, protože mu zatím neřeknu co k němu cítím, jen mu to lehce nastíním.

Mattyho roztřesené ruce, které jsem stále svíral v těch svých, jsem pomalu zvedl až do výšky svého obličeje. Trošku jsem se k nim sklonil a zlehka k nim přitiskl svoje rty. Bylo to jen krátké a letmé, ale i tak jsem se do toho snažil vložit co nejvíc citu. S mírným úsměvem jsem se podíval do Mattyho překvapených očí, pomalu jsem pustil jeho ruce a bez jediného dalšího slova jsem odešel na chodbu.

Věděl jsem že jsem mu tímhle jeho myšlenky spíš ještě víc zamotal, ale já jsem prostě něco musel udělat. Cokoli a tohle se mi zdálo nejpřijatelnější a v téhle chvíli nejprocítěnější co jsem mohl. S prudkým vydechnutím jsem se opřel o zeď naproti dveřím, které jsem při odchodu zavřel. Měl jsem strašné nutkání k nim přitisknout ucho a poslouchat co se vevnitř děje, ale zároveň jsem věděl že to nesmím a nechci udělat.

Tak, jak jsem byl napnutý teď, jsem snad nebyl ani na své první premiéře. I když jsem si byl jistý že mi nebude na Mattym vadit vůbec nic co mi ukáže, mě docela znervózňovalo to, že kvůli tomu ho všichni odsuzovali. Ačkoliv můj mozek pracoval snad na 160%, na nic jsem nemohl přijít. Co by to sakra mohlo být? V hlavě jsem si přemítal všechny informace, které jsem kdy o hybridech zaslechl. Byl jsem tak zabraný do přemýšlení, že jsem skoro přeslechl Mattyho, jak na mě volá. Bylo to jen prosté ‚Už můžeš', ale ve mně to vyvolalo mírný třes rukou a nepatrné zvýšení srdečního tepu. Snažně jsem se pokoušel o zklidnění, aby to Matty nezaregistroval, ale mé snahy byly marné. Ani jsem si nedokázal představit, jak se právě cítí Matthew.

Bez sebemenšího zaváhání jsem uchopil kliku do ruky a pomalu otevíral dveře. Matty stál na úplně stejném místě, jako když jsem odcházel. Povzbudivě jsem se na něj usmál a přešel blíž k němu. Né moc, chtěl jsem mu aspoň teď nechat prostor, když už se od něj potom ani nehnu, ale zase tak, abych nevypadal že se u něho bojím stát moc blízko. Samozřejmě se nebojím, nejradši bych ho právě objal.