Nejsem Červená Karkulka

4; Co se stalo

Sebastian

Chvíli zůstal tak.

Zrovna když jsem mu chtěl říct že pokud o tom vážně mluvit nechce tak nemusí, tak se potichu ozval: ,, Dobře, něco ti o sobě řeknu, ale ne všechno. Na něco ještě nejsem připravený." Nevím proč, ale už jen z tohohle se mi hrnuly slzy do očí. Ten jeho utrápený výraz v obličeji a ten tón kterým to řekl mě nutily brečet.

Myslel jsem si že můj předchozí návrh stihnu namítnout teď, ale Karkulka se hned rozmluvil: „Už od narození jsem byl v děcáku. Řekli mi že mě máma nechtěla a já už teď vím proč. Neřeknu ti to, jen že to souvisí s mou kapucí. Už v děcáku jsem byl neoblíbený a dokonce se našli i takový kteří mě šikanovali. Vychovatelky se mě nikdy nezastaly, protože těm jsem se hnusil taky. Jediný, který se mě nebál, byl o pět let mladší kluk Peter. Říkal o mě že jsem roztomilý. Byl můj jediný kamarád. No a pak tu byl ještě doktor Arows. Ten mnou byl úplně udivený. Říkal že nic podobného jako jsem já, ještě neviděl. Že jsem jedinečný a měl bych toho využít. Jemu se to říká dobře, on nemusí žít s tímhle." Při poslední větě ukázal na sebe. Už se mi skutálela první slza po tváři. Vždyť byl malý? Co na něm může být tak hrozného? Vážně se mi z toho chtělo brečet už teď a to ještě nebyl konec.

Matty pokračoval: „Takhle jsem to přežíval až do patnácti. V patnácti mě totiž z děcáku vykopli a všem bylo úplně jedno jak budu žít. Jen Peter brečel. První měsíc jsem se jen tak toulal po městě a snažil se najít nějakou práci, ale nikde mě nechtěli. Potom jsem našel tu osudnou uličku ve které jsem strávil asi tři roky. Mlácen od všelijakých feťáků, bez pořádného jídla a odstrčen ze společnosti. Jednou mě tam našel hlídač z obchodu. To bylo zrovna po tom co mě nějací kluci pořezali..." To snad ne? „Cože?" skočil jsem vyděšeně Mattymu do řeči. Matty jen smutně přikývl a pomalu vyhrnul svůj levý rukáv, kde se na důkaz jeho slov táhla dlouhá jizva. Jak mu někdo něco takového mohl udělat?

Matty stáhl svůj rukáv zas zpátky a zhluboka se nadechl, aby mohl pokračovat. „Našel mě tak s krvavou rukou obmotanou nějakým starým tričkem, které jsem našel v popelnici. Hned mě chtěl odvézt do nemocnice, ale já nechtěl. Donesl tedy lékárničku a ránu mi ošetřil. Od té doby mi občas nosí jídlo. Vysvětlil mi že má čtyři děti a strašně malí byt, proto si mě nemůže vzít domů. Já to chápal a stejně bych to asi odmítnul. On věděl co jsem zač a stejně by mi nabídl tohle.

Když to tak shrnu za celý svůj život jsem poznal jen tři lidi kteří se mě nebáli." Teď už Matty opravdu skončil. A já... Brečel jsem jak malej. Ale i přes slzy jsem se zmohl na malou opravu jeho slov: „Čtyři."

Matty ke mně nechápavě zvedl lesknoucí se oči. „Cože?" zeptal se nechápavě s doprovodem mého posmrkávání. Truhlík, nepochopil.

„Čtyři lidi kteří se tě nebojí. Ještě jsem tu já." Řekl jsem hrdě a „zabodl si" ukazováček do hrudi.

Matty mě nechápavě sledoval. Pak se jen uchechtl a posměšně řekl: „Ale vždyť ty ještě nevíš proč se mě tak lidi bojí. Až to zjistíš, já budu vůbec rád když to přežiju."

„To bych nikdy neudělal." namítnul jsem potichu. Tohle si o mě vážně myslí? Že bych mu něco takového udělal? Ne. Tohle přece ne. Vždyť já nejsem zase tak špatný člověk. Nebo ano?

-----------------------------------------

Pardon, ale já to tady prostě musel utnout. Strašně mě zajímá jak by jste odpověděli na otázky z posledního odstavce.

Minule jsem psal že na vás budu hodný. Ale dnes  na vás budu zlý a další kapitolku přidám až tady bude aspoň nějaký komentář. Vím, jsem hajzl.

Tahle kapitola byla krátká, ale mi si to příště vynahradíme, že?

Zatím Ahoj