Nejsem Červená Karkulka

16; Malé tričko a až moc knih

Sebastian

Po tom všem co se odehrálo v naší ložnici, jsme se vydali se konečně najíst. Matty už musel mít pořádný hlad a to jsem si slíbil že ho aspoň trošku vykrmím. Nevím kolik toho jedl na ulici, ale podle toho jak je hubený toho moc nebylo. Musí trošku přibrat, protože se dost bojím že mu to může i ublížit. Nechci aby měl jakékoli problémy, hlavně ne potom co konečně vím co k němu cítím.

Dnes jsem vařil já a zrovna jsem mu toho udělal hodně. Zprvu se na to netvářil zrovna spokojeně a říkal že to nemá šanci sníst. Nakonec jsem ho však přesvědčil a on to všechno spapal, za což jsem byl rád.

„Uvědomuješ si že jsme včera v tuhle dobu řešili to, proč nosíš mou mikinu? Jeden den a stalo se toho tolik." Usmál jsem se na Mattyho, který přede mnou spokojeně seděl. Dneska už jsem nevydržel to jak pořád seděl na zemi, a tak jsem si sedl k němu na podlahu. Celou dobu co jsme jedli jsem pečlivě pozoroval jeho ouška a ocas a byl jsem štěstím bez sebe že už to neskrývá. Poprvé jsem si myslel že si kapuci nasadí zpět a ocas si zase schová pod mikinu, ale tak se nestalo.

„Spíš tomu všemu nemůžu uvěřit. Stačilo pár dní a já ti byl schopen říct co jsem zač. A ty? Divím se s jakou lehkostí jsi to všechno vzal. Nevadí ti nic. Nechceš mě nazývat zrůdou ani mi jinak ublížit. Jsem opravdu rád že jsi mě v té uličce našel." Sladce se na mě usmál. Pořád jsem nemohl normálně soustředit. Myslel jsem jen na něj a vlastně jsem od něj od rána neodtrhl pohled. Jednak jsem se nemohl vynadívat na jeho ocásek a ouška a celkově on byl perfektní. Vždy když jsem si uvědomil, že teď už je jen můj a zůstane tady se mnou, na tváři se mi objevil široký úsměv.

„Taky jsem za to rád." Šťastně jsem se usmál a natáhl ruku k Wolfiemu, abych ho mohl pohladit po tváři. Najednou mám tendenci se ho pořád dotýkat. Asi se jen ujišťuju že je opravdu tady a že se mi to celé jen nezdá. Kdyby to byla pravda, byl by to ten nejkrásnější sen mého života a už nikdy bych se nechtěl probudit. Radši o něm snít, než bez něj žít.

„Sebe?" začal najednou Matty o dost vážněji. Doufal jsem že se něco nestalo, nebo že jsem něco dokonce neudělal já. Jak se znám, tak jsem určitě zase něco pokazil.

„Ano?" optal jsem se trošku přidušeně. Popravdě jsem se dost bál. Nevěděl jsem co mám čekat.

„Co se stalo s tou knížkou? Myslím s tou co jsem včera držel v tom knihkupectví." Vypustil Matty svůj dotaz a já si oddychl. No jasně ta knížka. Ale co se s ní stalo? Naposledy jsem ji viděl v autě. Neuvědomuju si však že by si ji odtamtud odnášel. Že by byla pořád v autě?

„Naposledy jsem ji viděl, když jsi ji držel v autě. Pak už nevím. Pokud sis ji ale z auta nevzal, asi tam pořád bude." Vysvětlil jsem své domněnky. „Jako celý zbytek včerejších nákupů." Dodal jsem když jsem si vzpomněl že jsem z tama neodnesl ještě ani tašku. Omluvou pro mě však bylo, že jsem byl dosti zaneprázdněn vztahy s Mattym.

„Mohl bych si pro ni dojít?" zeptal se až se pomalu začal zvedat ze země.

„Půjdu s tebou. Musím ještě vynosit ten nákup. Včera už jaksi nebyl čas." Rychle jsem se taky postavil na nohy. Možná to vypadalo jako bych ho chtěl hlídat nebo co, ale já jen chtěl být s ním. Nechci se od něj hnout snad ani na půl metru.

Došli jsme k autu. Já zamířil rovnou do kufru, kde byla většina tašek a Matty šel k přednímu sedadlu, kde by měla být jeho kniha a vlastně i celá taška s knihami.