Nejsem Červená Karkulka

11; Až moc velká ironie

Sebastian

Po obědě, během kterého jsme ještě několikrát zmínili onu trapnou scénku o Býkovi a Štírovi, jsme se vydali ještě do obuvnictví. Tam mě Matty nakonec přemluvil že si koupí jen jedny boty. Prý takový univerzál na všechno. Nevím teda jak by v takových teniskách, jaké si vybral, vyšplhal na Mount Everest, ale tam se snad nikdy ani nedostane.

„Kam chceš ještě jít?" zeptal se Karkulka, když jsem vyšli z obuvnictví.

„Ještě jedna zastávka. V knihkupectví." Řekl jsem s úsměvem a zamířil si to správným směrem. Já mám sice knih doma plnou knihovničku, ale teď potřebuju takové speciální a ty doma nemám vůbec.

Za chvilku už jsem stál v knihkupectví před postarší paní, která tady prodávala. „Promiňte, můžu se zeptat kde tady máte učebnice a takové?" zeptal jsem se a ona mi s milým úsměvem ukázala správný směr. Děkovně jsem kývl hlavou vydal se směrem kterým mi ukázala.

„Prosím tě, na co potřebuješ učebnice? To chceš jít na další vysokou?" zeptal se mě Karkulka když jsem se rozhlížel po policích s knihami. Tedy spíš s učebnicemi.

„Jak víš že mám vysokou?" zeptal jsem nechápavě a vytáhl jednu učebnici z poličky.

„Jen na střední jseš až moc chytrej, takže z toho logicky vyplívá že máš vysokou." Vydedukoval. A dedukce byla správná.

„Správně, ale ne. Na vysokou se nechystám. Víš co? Všechno ti vysvětlím až doma. Ty si teď půjdeš vybrat nějakou hezkou knížku. Jakoukoli. A já ti ji potom koupím. Ju?" podíval jsem se mu do očí a čekal jsem jestli bude souhlasit.

„Tak dobře." Řekl nakonec a pomalu se sklopenou hlavou se vydal někam pryč. Naštěstí to tu není tak velké, takže na něj aspoň pořád uvidím.

Já začal vytahovat učebnice z polic a rovnou si je skládal do náruče. Vlastně ani nevím jaké přesně budu potřebovat, proto jsem bral prakticky všechny. Chvilku mi to trvalo než jsem vytahal všechny co asi budu potřebovat, ale alespoň jsem to měl z krku. Donesl jsem je k pokladně a ta milá paní je začala markovat do počítače a úhledně je skládala do pevné papírové tašky. Igelitový sáček na těžké knihy by asi nebyl ideál.

Zase to chvilku trvalo. „Bude to všechno?" zeptala se a podívala se mi do očí.

„Ještě Mat..." Sakra. Zapomněl jsem kontrolovat Mattyho. Tak jsem se do toho zabral, že jsem na něj úplně zapomněl. Rychle jsem se otočil a zběsile se začal rozhlížet po obchodě.

Pak se mi ale naskytl snad ten nejhorší pohled co jsem kdy viděl. Až vzadu jsem zahlédl Mattyho třesoucí se tělo jak se s těžkostí sesouvá k zemi.

Matty

Sebastian mi řekl že si mám vybrat knížku. Ihned jsem věděl kam jít. Došel jsem až do oddělení kde by měla být a hned jsem uviděl její nádhernou obálku knihy. Spěšně jsem k ní přispěchal a vzal ji do rukou. Tahle byla krásná. Nová. Ne tak ošoupaná jakou jsme ji měli my v domově. Ale už tam jsem si ji zamiloval. Kniha Bílý tesák. Chvíli jsem ji jen držel a prohlížel si ze všech stran. Už jsem přemýšlel že se vrátím za Sebastianem, ale vyrušil mě hlas.

„Nemyslíš že tohle je až moc velká ironie? Ty, tahle mikina a tahle kniha?" zazněl za mnou ten odporný slizký hlas, který se mi kdysi tak strašně moc líbil. Teď už jsem se však zamiloval do jiného hlasu. Do toho Sebastianova. A vlastně nejen do hlasu. Do něho celého, ale bojím se mu to říct. Bojím se že kdybych mu to řekl a on by potom zjistil co jsem zač, tak by to mohlo skončit jako kdysi. A teď to kdysi bylo tady.