Nejsem Červená Karkulka

7; Nejroztomilejší

Sebastian

Pomalu jsem otevřel slepené oči. První co jsem uviděl byl Karkulkův spící obličej. Počkat... něco tu nesedí. Když jsme šli spát, ležel jsem na levé půlce postele otočený ke Karkulkovi zády. Teď ležím napravo dívajíc se Mattymu do obličeje. Co se to sakra v noci dělo? Jen doufám že jsem se přes něj v noci nepřekulil. To by nechtěl ani jeden z nás.

Napadla mě totálně bláznivá věc. Podívám se co má pod tou kapucí. Spí, takže když budu opatrný a nevzbudím ho, ani to nebude vědět. Pomalu jsem zvedl ruku a zamířil s ní ke kapuci. Už jsem skoro u ní.

„Na to ani nemysli." Zašeptal chraplavým rozespalým hlasem Matty. Rychle zvedl svou ruku a tu mou jí odtáhl daleko od svého obličeje, tudíž i od kapuce. Mou ruku ale nepouštěl.

„T-Ty ne-nespíš? Já my-myslel že spíš." Vykoktal jsem překvapeně. Měl zavřené oči. Jak to věděl?

„Spal jsem. Vzbudil jsi mě." Zašeptal stále nakřáplým hlasem.

„Jak? Vždyť jsem byl potichu." Bránil jsem se. Musel být vzhůru. Já ho přece neměl jak vzbudit. Žádný hluk jsem neudělal.

„Tvoje srdce. Bije jak splašené." Řekl už docela svým hlasem a položil si ruku na mou hruď na místo, kde by mi mělo bít srdce.

„Cože? Jak? Proč?" Ani nevím na co se ptám. Jak může vědět že mi bije srdce jako splašené?

„No to bys měl vědět ty, proč ti bije tak rychle. A jak? Slyšel jsem ho." Začal lehkým boucháním dlaní do mé hrudi napodobovat údery srdce. Slyšel? Jak ho mohl slyšet? To je skoro nemožné.

„Ty jsi vážně divnej." Zasmál jsem se. Nebylo to ve zlém, jen je prostě zvláštní. A to se mi líbí.

„Díky." Kňuknul. „Většina mi říká že jsem zrůda, takže oslovení divnej je vlastně pochvala." V jeho očích se zaleskl smutek. Moc rád bych těm lidem, co mu řekli zrůda, vpálil pěstí do obličeje.

„To teda není. Pochvala je třeba kdybych ti řekl že jsi ten nejroztomilejší člověk na světě a máš strašně nádherný oči a úsměv. Tohle je pochvala." Ani nevím proč jsem to řekl. Prostě jsem dostal strašnou chuť mu to říct když už to tak cítím. Vlastně si ani nejsem jistý co přesně k němu cítím. Ale vytváří to takový příjemný pocit, takže to nemůže být špatné.

Karkulka se ale zarazil. „Ty... Ty nelžeš." řekl překvapeně. Proč bych mu lhal? Vždyť je to pravda co jsem řekl.

„Proč bych měl? Je to pravda." Řekl jsem popravdě. Matty se začervenal a uhnul ode mě pohledem. Nakonec se i schoval pod peřinu. Stydlín jeden.

„Není." Ozvalo se tlumeně z pod peřiny po chvilce ticha.

„Ale je." Ohradil jsem se zase.

„Není." Zamumlal znovu. Když se chce hádat, tak se budem hádat. Ale i tak skoro omdlívám smíchy.

„Je."

„Není."

„Je."

„Já nejsem nejroztomilejší." Hele, on změnil odpověď. Tak to musím taky.

„A co je teda nejroztomilejší, když né ty?" Sice jsem říkal odpověď, ale vylezla z toho (vlastně ze mě) otázka.

„Třeba ty." řekl po chvíli, tak potichu že jsem mu skoro nerozuměl.