Don't stop dreaming

2. kapitola

,,Vzpomínám si, když sis vázala vlasy mašlí.'' Zakroutil hlavou, pak se pobaveně pousmál. ,,A dnes si mohou našli hodit tví oponenti."
,, To tys mě naučil všemu, co dnes umím."

,, Ano, to je asi pravda." V jeho pohledu se zračila hrdost.

Ten pohled jí splatil všechny dlouhé měsíce nesmírné dřiny - hledání, plánování, nekonečných hodin přípravy na tuto kauzu - a rázem zapomněla na každou těžkou chvíli. 

Pak už nemluvili. Kočár se zatím šplhal po kopcích města. Kopyta koní klapala po kolejích, do kabiny pronikl hlas koloportéra, který roznášel výtisky odpoledních novin. 

Od Pacifiku k nim zavanul svěží říjnový větřík a zalomcoval výplní oken z lepeného skla jejich elegantního kočáru. 

V dáli zvon neúnavně upozorňoval, že se na město snáší hustá mlha. Zvonek tramvaje zařinčel, když se přiblížila ke křižovatce. Oznamoval ostatním vozidlům, že musí okamžitě zastavit.

Margaret vycítila pohled svého otce. Podívala se na něj. 

,,Mrzí mě, že se toho nedožila tvá matka," řekl. Hrdost v jeho očích se teď mísila s dávnou vzpomínkou. 

Předklonila se a pohladila hřbet jeho ruky. ,, Já vím, tati. 

Také si přeji, aby tu teď s námi mohla být." 

Na vteřinu odvrátil pohled. Byl to jeden z těch podvědomých pocitů ,, co kdyby", jaké zažívají lidé , které smrt zanechá osamocené. Pustila opět jeho ruku, a když se na ni znovu podíval, nepůsobil už tak vážným dojmem. Chvíli cosi hledal v kapse svého kabátu, a pak jí podal obálku. 

,, Co to je?" 

Z výrazu jeho tváře se ale nedalo nic vyčíst. ,, Otevři ji a přesvědč se sama." 

Rozlomila pečeť a podívala se dovnitř. Z obálky pak vytáhla balíček lístků. Otočila první z nich a přečetla si text. Pak opět zvedla pohled ke svému otci. ,, To je přece lístek do první třídy zaoceánského parníku."