Don't stop dreaming

12.kapitola

Chvíli se upřeně díval na hromady kamení - temnou vzpomínku na poslední čtyři roky. Pak se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu a odešel pryč. 
Skupinka místních hudebník hrála živou ostrovní hudbu na bambusové píšťaly a na kulaté bubínky zavěšené na bocích. Domorodí chlapci a dívky prodávali cukrovou třtinu a škeble, které měli v malých košíčcích z palmových listů. Kdosi pokřikoval na rybářskou loď plující  do přístaviště, hlouček rybářů vášnivě diskutoval o stozích peněz, které utrží za síť plnou obrovských tuňáků.

Ve dvojicích cupitaly po ulici jeptišky a kněží, jejichž černé klobouky, v davu vyčnívaly, žehnali rybám určeným k páteční večeři, kozám, oslům a dokonce i zvířecím mazlíčkům malých dětí. Kolem celnice se motali majitelé zdejších plantáží oděni do zářivě bílých obleků. Smlouvali s bohatými obchodníky ve tmavém tvídu, elegantních buřinkách a s naditými brašnami, které by zručný zloděj nejraději utrhl jednoduše jako zdejší růžový plod manga. 

Všude kolem něj zněly zvuky života a svobody, pojmy, která dlouhá léta v zajetí z jeho paměti téměř vytěsnila. 
Bezděky si oloupal a pomalu snědl jeden z banánů. Na krátkou chvíli jen tak stál a nechal se unášet těmito zapomenutými pocity.

Když byl v cele, v řetězech nebo i v dřevěné bedně, soustředila se jeho mysl jen na to, že tyto pocity opět zažije. Dodávalo mu to sílu v okamžicích, kdy se šance na přežití téměř rovnaly nule. 

Když tam ale stál a pozoroval, jak se ostrovní život poklidně ubírá dál a nijak se o jeho osobu nezajímá, vytanulo mu na mysli něco, na co už dlouho nemyslel. Nikdy nikam nezapadl. A nejspíš ani nezapadne. Rozhodně ne do okázalé nádhery všude kolem něj. Měl na sobě kněžské roucho, jaké nosili všichni katoličtí kněží na ostrově, ale s muži víry neměl vůbec nic společného, ostatně, stejně jako s veškerým životem mimo vězeňské zdi.