Don't stop dreaming

13. kapitola

Žil na okraji společnosti. Od nepaměti. A měl k tomu své důvody. Samotářský život je mnohem bezpečnější.

Choval se jen tak, jak sám chtěl. Nemusel se hrabat v cizí špíně, jenom ve své vlastní. Pokud chtěl přežít, musel být sám. Brzy mu došlo, že i kdyby snad chtěl hrát podle pravidel, nikdo by mu nevěřil.

Ve vězení na svou povahu samotáře zapomněl. A nyní, když se konečně ocitl na svobodě, po které dlouhé roky toužil, uvědomil si, kam vlastně utekl. Utekl tam, kde byl celý svůj život, utekl do samoty, na samotný okraj života většiny lidí.

Odhodil banánovou slupku se stejnou lehkostí, s jakou přijal svůj osud života v osamění, a opět vykročil. 

Chráněn anonymitou davu si mohl nerušeně prohlédnout přístaviště.

V dohledu stálo pět lodí. 

A žádní psi. Jen dvakrát za sebou slyšel zuřivý štěkot honících psů: jednou, to jim utekl na pouhý půlden, a podruhé dnes ráno, když ho štvali, dokud se nepustil strmým, kamenitým srázem, který odděloval severní a jižní část ostrova. 

Když ho poprvé honili psi, pomazal se blátem z řeky, aby je zmítl. Tentokrát za sebou rozsypal pepř, který ukradl v jakémsi osamoceném krámku. Dobře věděl, jak je zesláblý: niky nedokáže běžet dost dlouho. Když se ale šplhal na dno srázu, spočítal si, že má nejméně dvě hodiny náskok. Dvě hodiny na to, aby se dostal pryč z ostrova. 
V přístavu stály dvě lodě připravené k vyplutí.

Jednou z nich bla nová dřevěná plachetnice L'Amélie. Tou druhou pak byl barchatý parník s kovovým trupem, který stál u hlavní části přístavu. Byl malý, nedosahoval velikosti ani jedné desetiny velkého zaoceánského parníku.