Don't stop dreaming

Kdesi v Pacifiku říjen 1896

Láhev byla stará jako sám čas.

  Pohupovala se ve vlnách a vypadala spíše jako haraburdí z vraku lodi než obrovská vzácnost. Decentně zdobená zátka odrážela odlesky slunečního svitu a rackům, kteří nad lahví kroužili, připomínala tlustého stříbrného sledě. 

Nespočet mořských ptáků se už pro ni sneslo z oblohy a vystřelilo zpátky do nebes, když se jejich drápy nezaryly do tučné ryby, ale narazily do tvrdého kovu. 

 Bylo zvláštní, že tak starobylou láhev nezdobily  žádné drahé kameny. Jen pár důlků, které na jejím lesklém povrchu zanechaly zobáky racků, a škrábance od skalnatých útesů. Avšak žádné skvostné ornamenty. Drahokamy se totiž musí, podobně jako zlaté trofeje, zasloužit.
  Krvavě rudý rubín by lahvi dodal osobitý charakter. 

Diamant zase dojem okázalé nádhery. Za každou šťastnou osobu jedna ozdoba. Perla by však byla jako metál na hrudi hrdiny, odměna za přetěžký úkol.

  Ano, perla by byla tou nejvhodnější ozdobou džinovy lahve.

  Čtete dobře, opravdu ... džinovy lahve. Muhduly Aliho, purpurového džina z Persie, který si nechával říkat Muddy. 

Už od počátku věků lidé tvrdili, že džinové neexistují. 

Ti samí lidé přitom věřili v zázrak a anděly. Kolik andělů si může zatančit na špendlíkové hlavičce? Tu otázku slyšel snad tisíckrát. (Odpověď zní pochopitelně: žádný. Andělé jsou příliš velcí a na špendlíkovou hlavičku se nevejde ani jeden. Maličcí skřítci by si na ní však zatančit mohli.) 

  Tito muži však nedokázali snít. Byli pragmatičtí a školometští. Na snění neměli čas.

Muddy nadevše toužil po pánovi, který by měl nevinné srdce a dokázal věřit i v něco, co v životě neviděl. Pánovi, který pevně věřil a nepotřeboval by se o tom neustále přesvědčovat. 

  Muddy věděl, že takoví lidé existují a toto vědomí ho naplňovalo nadějí, která v něm dřímala už dva tisíce let. 

Potřeboval jednoho z nich najít. Šťastného a nevinného člověka, kterého ještě osud nestačil připravit o iluze. 

  Muddy měl zkrátka problém. Musel se spoléhat na štěstí. Jeho minulost jen dokazovala, proč jeho láhev zůstala tak ostudně holá. Žádný drahokam! 

  Jeho prvním pánem nebyl nikdo jiný než Paris, princ Trójský. Hrdina prastarých pověstí. Avšak co se inteligence týče, Paris byl trochu ... Zkrátka měl o kolečko méně.

  Paris mu přikázal, aby pro něj unesl krásnou Helenu a jaksi pozapomněl, že už patří  jinému muži. Válka, která se kvůli ní vedla, tvrdila dlouhých deset let. Zkázu království svého otce pak dovršil, když rozhodl, že obrovský dřevěný kůň před branami města je ve skutečnosti dal Řeků.

  Hlavní Muddyho problém spočíval ve faktu, že džin může být pouze tak dobrý jako jeho pán. A za dva tisíce let sloužil jen těm nejnešťastnějším duším. 

  Patřil mezi ně například Nero. Od té doby Muddy nenáviděl kouř. Nebo o mnoho let později nešťastný Benedict Arnold, který se zoufale snažil zapsat do historie. Lidstvo si ho později zapamatovalo, avšak jako největšího zrádce ve Válce o nezávislost. A nebo paní O'L eayrová z Chicaga. Ta si přála jen dojnou krávu. Nedlouho potom se dozvěděl, že ona kráva zavinila požár, který zničil velkou část města.

A to byli jen někteří z jeho nešťastných pánů. 

  Muddy zíval a pohodlně se rozvalil na polštářích lemujících jeho malý, uzavřený svět. Svět jeho prosté lahve. 

Založil si ruce za hlavu a nechal se zvolna uspat líným mořským proudem.  

  Ještě než zavřel oči, přemýšlel, za jak dlouho ho někdo opět najde. Za několik měsíců? Nebo za několik let? 

  Nakonec brzy usnula netušil, že se na denní světlo podívá za několik týdnů.