8. kapitola

1 0 0
                                    

Jeho snědá kůže byla pokryta puchýřky, které na pleti každého trestance ostré slunce. Jeho přísnou, hranatou bradu zdobilo nevzhledné strniště, které si čas od času pokoušel oholit kouskem plechu. Schovával si ho v jedné z mnoha škvír své kamenné cely. 

Byl vysoký, silný, ale štíhlý. Jeho paže zesílily během let bušení palicí do kamene v lomu. Měl dlouhé, vypracované nohy. Pracovní čety buď trestance posílily, nebo ho naprosto zničily.

Dnes měl ale Hank Wyatt nohy ztuhlé od nekonečného stání, ani si je ale neprotáhl. Pouta mu svírala strnulé ruce. Zachoval si však svěží smysl. Dýchal jen mělce. Tento trik se naučil, aby oklamal dozorce. Mysli si, že je mnohem blíže smrti, než doopravdy byl. 

Zůstal ve střehu. Stejně jako každý zoufalý člověk se s nastraženýma ušima pokoušel zachytit každý, i ten sebenepatrnější zvuk. Slyšel bzučení tropických much. Slétaly se kolem něho, jako by už byl jen kusem shnilého masa. 

Slyšel zoufalý nářek jiného trestance. Přísahal si, že z jeho úst nikdy nikdo podobný zvuk neuslyší.

Slyšel neúnavné chrastění řetězů a pout na kotnících a jednotvárné údery těžkých kladiv do tvrdé skály. Tento zvuk by mohl naprosto otupit mysl slabšího člověka. 

V dálce zaslechl naléhavé volání moře - zvuk vln tříštících se o břehy ostrova. A radostný křik racka, který se svobodně vznáší na nebesích. 

Ten zvuk byl tak daleko jako jiný život, zároveň však tak blízko jako naprosté šílenství. 

Dříve by ho spálili. Dnes už mrtvé házeli do velké jámy v zemi. Slyšel všechno a zároveň neslyšel nic. Sakra, slyšel by i stékat svůj vlastní pot, jen aby přežil.

Ještě dva dlouhé dny trvalo, než uvěřili, že opravdu zemřel. Nebo je alespoň smrt blízko. Přeřezaly provazy poutající mu ruce a uvolnili jeho nohy.

Don't stop dreamingKde žijí příběhy. Začni objevovat