19. kapitola

1 0 0
                                    

Kolem půlnoci mu ale život nadělil dalšího Černého Petra. Loď se začala prudce otřásat a kymácet ve vlnách. Hank se pevně chytil okraje záchranného člunu a při každém nárazu polohlasem zaklel. Po nekonečné hodině, kdy moře bičovala silná bouře, se utišil vítr tak náhle, jak se přihnal, a moře se opět zklidnilo.
Uložil se opět na dno člunu a naslouchal. Slyšel z paluby hlasy spoustu lidí, vracejících rozházené věci na svá místa. 
Slyšel smích námořníků a pár obhroublých vtipů. Takhle se vyrovnávali s právě prožitým strachem. Brzy pohyb na palubě opět ustal. Zavřel tedy znovu oči. 
S trhnutím se probudil. Jeho srdce bilo jako někomu, kdo se právě probudil z příliš reálné noční můry. Trhl sebou, pěst připravenou k ráně. Jeho ruka narazila na plachtu. Chvíli ji zmateně hladil. Přejel si dlaní po tváři, pak zatřásl hlavou. Uvědomil si, kde je. 
Znovu napjatě poslouchal, všechny smysly ve střehu. Nic ale neslyšel. Ani nevěděl, jak dlouho spal. Cítil se, jako by spal jen pár minut, ale mohlo to být klidně i několik hodin. 
Opět zvolna uložil hlavu na jednu ze záchranných vest. Jeho dlaně se však nepřestaly potit, ani tep se nepozastavil. Cítil se nesvůj. Vzduch byl ale naprosto klidný. Slyšel jen absolutní ticho. Připadal si, jako by se ocitl zpátky ve vězení.  

Don't stop dreamingKde žijí příběhy. Začni objevovat