Katniss a Peeta- Co kdyby se zrušily čtvrtohry

23. Kapitola

Celé jsem to zkazila...

Ležím na posteli ve svém pokoji,  schoulená do klubíčka a přehrávám si události posledních hodin.

Na co jsem proboha myslela? Šla jsem tam s jediným cílem- pomoct Peetovi. A co jsem udělala? Celé jsem to jenom zhoršila. Mělo mi dojít, že to nevyjde. Že tohle neudržíme v tajnosti, i kdybychom se rozkrájeli na tisíc kousků. Jediné štěstí je, že když jsem přišla domů, matka s Prim už spaly. Nechci, aby mě viděly v tomto stavu. Už tak si se mnou dělají moc starostí.

Otřu si rukou tvář a snažím se nemyslet na to, co se dnes stalo. Kdybych se držela zpátky,  všechno mohlo být jinak...

,,Takže... Katniss... Jste spokojená s... Nastalou situací?'' zeptá se paní Mellarková se strojeným úsměvem a opře se lokty o stůl.

Nechápavě pozvednu obočí a koutkem oka se podívám na Peetu. Vypadá stejně zmateně jako já. Oba dva jsme sice podobný dotaz čekali, ale nepočítali jsme s tím, že by mohl přijít ještě před takhle záhy.

,,Ehm... Ano. Asi ano,'' odpovím a natáhnu se po sklenici vody abych zakryla svůj falešný úsměv.

,,Asi. To neznělo moc přesvědčivě, '' prohodí a úkosem si mě změří.
,,To opravdu vypadá, že z toho máte radost,''

,,Ano,'' zopakuji svoji odpověď,  tentokrát bez sebemenší známky úsměvu.

,,Dobrá. Věřím vám. Jenom... Něco se mi na tom nezdálo. Víte, to, jak rychle jste ukončila vztah se svým... bratrancem,''

Zlehka našpulím rty a přivřu oči. Ta ženská je snad vtělení samotného Snowa!  Proč se mě snaží za každou cenu potopit? Neměla by být šťastná, když její dítě je?

,,No... To vlastně, konec konců, není moje věc. Nejsem to já, kdo bude vychovávat cizího spratka,'' hlesne, dostatečně hlasitě, abychom to všichni slyšeli, ale zároveň to v případě nouze mohla vydávat za nevinnou poznámku procezenou mezi zuby.

,,C...Co prosím?" řeknu hodím po ní zlostný pohled.

Paní Mellarková nakloní hlavu na stranu a v očích se jí zablýskne. Vidím, že tohle je přesně to téma, co chtěla probrat. A pak že chce jenom věřit tomu, že Peeta je šťastný. To určitě.

,,Nevím jak ostatní, ale já poznám lež, to mi teda věřte,''

,,Lež? " vloží se do konverzace z ničeho nic Peeta.

,,Ale no tak. Tomu jsi přece ani ty nemohl věřit. Vím,  říká se že láska je slepá, ale tohle. Co je moc,  to je už příliš, nemyslíš? To ti nepřišlo ani trošku zvláštní, že od té doby, co vyhlásili Čtvrtohry sotva promluvila a pak, jakoby z čistého nebe přijde, za týden si tě omotá kolem prstu a ty jí pak ještě uvěříš, že to dítě, které čeká, je tvoje? To tě ani na chvíli nenapadlo, že jsi jen náhrada?''

Zlostně sevřu ruce v pěst. Jediné co mi brání abych se na ni nevrhla přes stůl je Peetova dlaň která mě vší silou tlačí k židli.

,,Matko,  nemyslíš si, že to trochu přeháníš?" zeptá se Peeta, na můj vkus až příliš mile.

,,Přeháním? Já? Já se ti jenom snažím otevřít oči. Nedovolím, aby ti nějaká coura zničila zničila život. Nebo alespoň to, co z něj zbylo,"

Tohle už je na mě příliš.
,,Kdybyste se na chvíli zamyslela, možná byste si uvědomila, že jediný člověk, díky kterému je váš syn ještě naživu, stojí před vámi. Kdyby nebylo mě byl by teď už ve dřevěné rakvi pohřbený hluboko pod zemí,  zatím co by si nějaký jiný splátce kráčel v ulicích Kapitolu jako vítěz Čtvrtoher. A to, že vás napadlo něco takového, jakože bych snad mohla mít něco s Hurikánem, taky nebude úplně normální. Nebude v tom náhodou nějaká vlastní zkušenost?" udeřím stejně tvrdě jako ona. ,,A nebo až moc dobře víte, jaké to je být druhá?''

Paní Mellarková naprázdno polkne a já se mírně ušklíbnu.

,,To vás nikdy nenapadlo, že by to všechno mohlo být jinak? Že já nejsem ta, kdo to všechno způsobil? Že to není nikdo v téhle místnosti, ani v tomto kraji? Že bych to mohla dělat jenom proto, abych přežila? To já obětuji život kvůli jedné hloupé větě, i když byla myšlena tím nejlepším možným způsobem! Někdo by měl otevřít oči vám!" teď už více méně křičím. Všichni u stolu strnou.

,,Sbohem,'' pronesu do ticha a zvednu se od stolu. Než někdo stačí zareagovat, odkráčím z domu.

Celou cestu až do Vesnice Vítězů jsem běžela. Jediné co jsem si přála, bylo vlézt pod horkou sprchu a zůstat tam, dokud že sebe nesmyji všechen vztek. Když jsem však dorazila k našemu domu, nedokázala jsem vzít za kliku. Nemohla jsem to celé, co se tam stalo vysvětlovat matce. Místo toho jsem si sedla na verandu Peetova domu a čekala, až se vrátí.

Asi za hodinu se konečně objevil. Zvednu se a pomalu k němu dojdu. Než stačím otevřít pusu, začne:

,,Řek jsem jí to. Všechno,"

,,Peeto já se...'' snažím se mu omluvit, ale nenechá mě.

,,Měla jsi pravdu, někdo jí musel otevřít oči, opravdu. Víš, co mi pak řekla?'' zeptá se skoro plačtivě a sklopí pohled?

Zavrtím hlavou.

,,Prý by byla lepší, kdyby to dítě bylo Hurikánovo. Že takhle by ses mě alespoň mohla naučit mít ráda. Pak mě poslala pryč. Že prý se na mě nemůže ani podívat,''

Nevím, co na to mám odpovědět. Peetova matka přesně vystihla danou situaci. Nervózně přešlápnu a spojím ruce za zády.

,,Víš co? Ono by asi vážně bylo mnohem jednodušší, kdybych tam prostě zemřel. U potoka, zahrabaný do spadeného listí. Sám, s pocitem, že jsem udělal všechno pro to, abych tě ochránil, abych ti pomohl,  k lepšímu životu,''

,,Tohle neříkej,''

,,Ne,  a proč?  Vždyť je to pravda. Čímkoliv jsem se ti snažil pomoct, jsem ti jenom ublížil. Dobrou noc, Katniss," řekne jedním dechem a vsune klíče do zámku. Snažím se něco říct, ale zlomí se mi hlas. Než se vzpamatuji, bouchne za sebou dveřmi.

Kéž bych tu větu nikdy nevypustila z úst. Chtěla jsem ublížit jeho matce, nikoliv jemu. Ani jsem si neuvědomila, co to znamená. Nebo to, jak moc mu to může ublížit.

Když usínám, cítím se, hrozně. Právě jsem vzala člověku to jediné, co mu vždy zbývá. Naději.