Vesmírná láska

Rvačka II.část

Z pohledu Sáry

Doběhla jsem na ošetřovnu. Už tam byla ostraha a sestřičky. Ostraha držela Nikolase aby se nevrhl na sestřičky které drželi Subara. Vběhla jsem do místnosti a vrhla se k sestřičkám ,,Co...co se stalo ?" ptala jsem se udýchaně  a se slzama na krajíčku. ,,Nebojte,bude v pořádku,nevypadá to na nic vážného,jen dostal pár ran do obličeje" uklidnila mě sestra. Otočila jsem se na Nikolase,asi chtěl něco říct ,ale mě to nezazjímalo. Pomohla jsem sestřičkám dostat Subara na postel. Sestřička mě požádala ,abych se vrátila na pokoj a ať jí nechám číslo ,že mi zavolá až se probere. Kývla jsem a nechala jí tam číslo,pak jsem se vrátila na pokoj. Odemkla jsem a padla na postel. Skopla jsem ze sebe boty a ulehla do postele,mobil jsem nechala vedle sebe.

Ze spánku mě vyrušil klepot na dveře. Unaveně a otráveně jsem se zvedla a došla k nim. Otevřela je a strašně jsem se lekla ,ve dveřích stál Nikolas, měl převázaný nos a viditelně byl totálně na mol. ,,Co chceš ?" zeptala jsem se dosti otráveně. ,,Nebuď na Nikouška zlá" řekl ožralým tonem. ,,Hele,já na tebe nemám náladu,dej mi pokoj,zvlášť když si na mol." Začala jsem zavírat dveře ,ale strčil mezi ně nohu. ,,Ale ale notak,přece svýmu  Nikouškovi nezavřeš před nosem" dál skřehotal ožralým hlasem. Snažila jsem se dveře zabouchnout i přes to ,že tam měl nohu,ale nasoukal se do dveří celej a vlezl do pokoje. Zavřel za sebou dveře ,dal pod kliku židli aby nešli otevřít a šel ke mně. Začala jsem před ním couvat až jsem na svých zádech ucítila chladnou zeď. ,,Nikolasi nech mě bejt a jdi,jsi totálně na mol" snažila jsem se ho přesvědčit aby mě nechal. Bez úspěchu.
Došel až ke mně. Opřel ruku vedle mě o zeď. ,,Teď už mi nikam neutečeš kočičko" řekl odporně slizkým hlasem. Takového Nikolase jsem neznala,už to nebyl ten kluk do kterého jsem narazila v kantýně,ten co se vším pomohl a ten který mě pozval na ples. Ještě víc se ke mně přiblížil. ,,Už jsi jen má" řekl a uchechtl se. Chtěla jsem začít křičet ,ale přitiskl mi silně ruku na pusu. Zavřela jsem oči a čekala co bude dál.
Najednou se rozrazili dveře následované světlem z chodby. Stál v nich Subaru.

Z pohledu Subari

Probral jsem se na ošetřovně v posteli a všude jsem měl obvazy. Do místnosti vešla sestřička. ,,Jéé ,koukám ,že jste už vzhůru, tak to dám vědět té vaší kamarádce" řekla s úsměvem. ,,SÁRA TU BYLA?!" vyskočil jsem okamžitě z postele. ,,Ano,po tom co jste omdlel tak sem přiběhla a já jí slíbila,že až se proberete tak jí dám vědět na mobil." Usmál jsem se. ,,Co kdybych jí zavolal já." Sestřička mi s úsměvem podala telefon. ,,Myslím že bude jedině ráda,kdyby něco budu na sesterně" řekla a potom odešla. Vzal jsem mobil, kontaktech našel Sáry číslo a vytočil ho. Mobil vyzváněl snad celou věčnost. Nakonec mi telefon ohlásil ,že uživatel to nebere ať to zkusím později. Tohle se mi nelíbilo. Sára nikdy není bez telefonu. Vždy mi hovory bere. Zvedl jsem se z postele. Naštěstí jsem měl pomlácenej jen obličej,takže chodit jsem mohl. Vzal jsem si boty,kalhoty a triko a  vyběhl jsem k nám do pokoje.

Dveře byli zavřené. Zkusil jsem je otevřít,nešli. Dal jsem do zámku klíč,ale dveře nebyli zamčené. Zkusil jsem do nich víc vrazit,ale dveře se jen trochu pohli. Zkusil jsem to znova,ale silněji. Nic. Tak jsem to zkusil znova. A znova. A znova. Nakonec jsem se víc rozběhl a pořádně do dveří narazil a v tu chvíli se židle co držela dveře zlomila v jedné noze a dveře povolili. Když jsem do místnosti vlezl uviděl jsem Nikolase jak drží Sáře ústa. Sára musela být hrozně vyděšená, jelikož měla sevřená víčka a záda namáčklí na zdi.