Chmýří pampelišek...❤

9. - Jsem na dně

Byla jsem zničená. Nevěděla jsem co mám dělat. Vždyť teď už nemám nikoho. Lili byla jediná, která mě podporovala, a teď? Teď jsem dělo bez duše, tělo bez života nemám nic. Nic na čem mi záleží, ani ten život mi za to nestojí. Petr se na mě taky sdřejmě vykašlal.

Noha už je v pořádku takže se můžu vrátit domů. Popravdě nevím co budu dělat. Teď když nemá smysl vůbec nic tak vážně nevím, co dál. S Lili to zpátky asi nevrátím....

Pohled Petra:
Takže nová neděje na nové štěstí, nikde není. Myslel jsem, že ještě mám šanci na život po kterém toužím. Ale po tom co mi provedla Ona, Jess už nemám ani náladu vyslovit její jméno ne némám, šanci na nic. Asi jaknse říká Sad story.

Pohled třetí osoby:
Oba byly tak slepý tak zasněný, každý do toho svého snu. Ale oba chěli jedno, normální život, kde by existoval někdo, kdo při něm stojí. Jenže když si tohle neuvědomí ani jeden tak šance je téměř nulová. Ona ta, která se trápila, neměla nikoho, kdo by ji utěšoval nikoho na kom by ji záleželo. A on ten, které má slávu je oblíbený, ale přesto není štasný....

Pohled Jess:
Dojdu domů a najednou necítím nic. Nemám naději. Nic, žádnej smutek, žádný city, žádná láska, žádná zoufalost. Prostě chodící mrtvola. Vždycky jsem byla zranitelná, ale nikdy jsem nevěděla, že až tak moc, že neucítím nic. Vážně tad nemá smysl dál být..

O hodinu později
Stojím na mostě mám sluchátka v uších a nevnímám svět kolem sebe. Takhle tam stojím už asi půl hodiny, ale co. Najednou mi přelítne hlavou myšlenka, mám skočit? Stejně nemá smysl dál žít, můj smysl právě dozněl. V hlavě se mi obějí zpomínaka na Lili a na to všechno krásné co jsme spilu prožili. Ale i na to špatné, třeba když jsme se pohádaly a já už na ni neměla nervy. Nechtěla jsem to řešit, nechtěla jsem nic, chěla jsme pryč a už se nikdy nevrátit. Podřezat se žiletkou. Ona to řešit chěla, chtěla být zase v pohodě, chěla žít na plno a se smyslem života. Byla jsem hlavně naštvaná na to, že když jsem ji řekla něco slušně, vyjela na mě, že jsem jen falešná nic víc. Ale neuvědomovala si, že i já mám city, že mě to ranilo, že nemám kamarády, že jsem šikanovaná atd. V ten moment jsem nechěla nic, ona to chěla řešit hned. Nabýdla mi mír a přátelské obětí na usmířenou, ale věty, které byly vysloveny se nedají vžít zpět. Potřebovala jsem trochu času, abych si vyčistlila hlavu. Mír jsem přijala, ale obejmout jsem nechěla, protože jsem byla raněná a v ten moment jsem prostě nechěla existovat.....

Lili jsem měla vážně ráda. Když už po včerejšku nemám nikoho vážně nemá cenu žít. Po tváři mi stékají slzy ano slzy, kéž bych se nikdy bývala nenarodila. S poslední hezkou vzpomínkou na Lili, smutnou písničkou v uších, život na srdci, na duši Petra, kerý mě zradil a se slzami po tváři skáču dolů a představuji si, že lítám....
Tohle je můj konec, konec mého života, který vlasně ani neměl smysl. Nemám nikoho, nikoho, nikoho....

Dnešní kapitola je postavená na mé negativitě, doufám přesto, že se vám to aspoň bude chtít číst. Tak co víte kdo je třetí osoba, a co si myslíte přežije to Jess nebo, nějakou náhodou přežije. Nebo měla třeba houbičky a myslí si, že je to most, přitom jenom zábavný park. Taky skvělej nápad, když je teprve den z nemocnice a už dělá nesmysly. Ano vím teď jsem to ukončila naschvál tady, tak snad nevadí. Mám pokračovat, klidně napište názor do komentů, protože mi přpadá, že je tady mrtvo a nikdo o to ani nestojí...
Tak zase u příští kapitoly.