Erasmus // Marcus a Martinus

3.kapitola

Je 20. října a my odjíždíme s Erikou na praxe do Norska přesněji do města Mosjøen, kde by si nás měla vyzvednout náhradní rodina. 

"Vzala sis něco z jejich Merche?" zeptala se Erika hned, co jsme se všichni usadili na svá místa v autobuse. "Jo vzala, všechno, co ty?" otočila jsem se směrem na Eriku. "Taky" a dala si sluchátka do uší. Než jsme stačili vyjet, svoje krátké vlasy jsem si svázala do neposlušného drdolu, aby mi nepadaly do obličeje.

"Nemáš kinedryl navíc?" zaklepal mi někdo na rameno. Otočila jsem se na danou osobu. Byl to Adam. Já zapomněla, že jede taky. Nesnažila jsem se navazovat oční ani komunikační kontakt. Jen jsem mu přikývla a z vaku vyndala prášek, který jsem mu následně dala. "Díky" řekl a poté se opět věnoval kamarádovi jménem Dan. 

Zhruba v půlce cesty jsem si s Erikou začaly povídat. "To je super, že jedeme do Norska" začala opět Erča. "Jo to je, já se tak těším, třeba tam potk..." jsem nestačila doříct, jelikož učitel Horák uchopil do ruky mikrofon a začal mluvit. 

"Prosím ticho mládeži" začal mluvit a přehrabovat v papírech. S Erikou jsem se sesunuly níž a začaly se potichu smát. "Vyskytly se nám totiž menší komplikace, jedna rodina odstoupila, takže je nutno jednu dvojici spojit ve čtveřici" pokračoval a podíval se na nás. "Proč se kouká právě na nás?" zeptala jsem se s obavami Eriky. Ta jen pokrčila rameny a dál sledovala proslov Horáka. 

"Emmo a Eriko, je mi líto, ale vaše rodina odstoupila z finančních problémů, proto vás musíme přiřadit k dvojici, která jede ke skotu Dexter" usmál se na nás. "Víš, kdo jede k dextru?" zeptala jsem se Eriky ikdyž tu odpověď jsem dávno věděla. "Jo vím" řekla naštvaně. 

"To jsme moc rádi, že jedete s námi holky" vynořili se zezadu Dan s Adamem a se smíchem nás chlapsky poklepali na ramenou.  "Zalezte" přikázala jsem jim. Udivilo mě, že poslechli.

"Hele klid, to nebude tak hrozný" snažila jsem se uklidnit Eriku, které byly vidět žíly, jak byla naštvaná. "Tak to si nemyslím, já totiž vím, že já to tam nepřežiji na 100%, takže mě laskavě neuklidňuj" byla poslední věta, kterou mi řekla a zacpala si uši sluchátky. Radši jsem ji nechala na pokoji a do uší si dala taky sluchátka a pustila písničky od M&M.

K večeru, kdy jsme byli na hranicích se Švédskem nás čekalo ještě asi 12 hodin cesty. Všichni už pochrupovali dokonce i Erika byla ve svém polospánku. Jakmile jsem zavřela oči, musel učitel opět houknout do mikrofonu. Já ho asi zabiju pomyslela jsem si v duchu.  "Mládeži, zapomněl jsem vám dát seznam rodin u kterých budete bydlet po dobu praxí, tak si ho nechte kolovat" řekl Horák a podal mi seznam. Než jsem se stačila zorientovat, tak mi ho z ruky sebrala Erika. "Gunn.. hej vraťte mi to" křikla po Adamovi a Danovi, jenž ji vyškubli ten seznam z ruky. Otočily jsme se na ně a čekaly, co z nich vyleze. Dan začal číst. Pak zakroutil hlavou a se smíchem to podal Adamovi. "Co je to za nesmyslný příjmení?" zakřenil se Adam a než se stačil znovu podívat, Erika mu ten seznam vytrhla zpátky. "No Adam Dural, taky není nic extra" vyplázla jsem na něj jazyk a zapadla zpět na své místo. 

"To snad není možný" vykřikla a začala zrychleně dýchat. Naklonila jsem se k ní, abych lépe viděla na seznam. Gunnarsen? To je snad jen sen...

"Teď se pokusíme uklidnit ano?" snažila jsem se uklidnit a zároveň taky Eriku. "Třeba je to jen shoda příjmení" přemýšlela jsem nahlas. "A navíc bydlí úplně jinde" dořekla jsem. "Asi máš pravdu, jen mám asi velkou představivost, promiň"omluvila se Erika. "Sice nevím proč se omlouváš, ale i tak" objala jsem ji.  

Tak co tomu říkáte? Líbí, nelíbí nebo co mám zlepšit?  A už máte nějakou představu, jak se tento příběh bude vyvíjet? Pište do komentářů, ráda si ho přečtu a odpovím. 

Vaše Kikule a El  💕🍍