Erasmus // Marcus a Martinus

15.kapitola

*"Tak ukaž" řekl mi Marcus. Podala jsem mu teploměr. Jednou nohou klečel na mé posteli a druhou stál na podlaze. Dost divná poloha. 

Marcus se zamračil a utřel si čelo. *"Kolik?" zeptala jsem se. *"38,5" oznámil smutně.

*"Klid, však prášky mám sotva den, nespraví moji teplotu hned" uklidnila jsem ho. 

*"Pojď, udělám ti studený zábal" vytáhl mě z postele. Na tímto způsobem jsem se zamračila. Zavolal ještě svého bratra, aby mu pomohl. Tinus namočil staré prostěradlo a položil ho na ručník na mé posteli. 

*"Brácha otoč se" přikázal Marcus Tinusovi. On poslechl a Marcus mi pomohl se svléknout z pyžama. *"Tak a teď si opatrně lehni a já tě zakryji" oznámil. Učinila jsme tak, jak mi bylo rozkázáno. 

*"Pomáhá to?" zeptal se po 10 minutách. *"Trochu" zaskřípala jsem zubama.

Přisedl si ke mě a sáhl mi na čelo. *"Spíš vůbec"odvětil. 

*"Emmi, já jdu na chvíli ven s kamarády, vrátím se do 2 hodin. Mezitím se o tebe postará brácha" dal mi pusu na líčko. Přikývla jsem a jen sledovala, jak se u mě střídá hlídání stráží. 

Z Martinusova pohledu

Brácha mě poprosil, jestli bych na ní nedal na chvíli pozor, že si půjde ven zakopat s kámoši. Vyhověl jsem mu a sedl si k Emmě do pokoje. Ležela v posteli a spala. Přesně ve 16:00 jsem ji měl dát prášky. Ještě zbývalo čtvrt hodiny. Věnoval jsem se dál mobilu a odepisování Erice. 

Po chvilce začala zrychleně dýchat a skučet bolestí. Nemohla vůbec popadnout dech. *"Emmo, co se děje?" přiběhl jsem k ní. *"Nem..dýchat" snažila se mi odpovědět. Na svém mobilu jsem vytočil číslo záchranky. Tentokrát do nemocnice pojedu asi já. Rodiče jsou oba v práci. A  asi bych měl dát vědět bráchovi. *"Klid Emmi, zhluboka dýchej, Mac tu bude za chvilku" snažil se ji nějak uklidnit.

Z Marcusova pohledu

Při hře mi zavibroval mobil. Byl to Martinus. Emma? projelo mi hlavou.

"Brácha přijď hned domů" křičel po mě Tinus. "Co se stalo?" zeptal jsem se ikdyž jsem to tušil. "Emma začala zrychleně dýchat a teď nemůže popadnout dech, už jsem volal záchranku" při těchto slovech mi přejel mráz po zádech. Hovor jsem ukončil a běžel domů. Před domem už stála sanitka. 

Vběhl jsem do Emmininýho pokoje a viděl, jak ji záchranáři resuscitují. Viděl jsem bráchu a tátu, jak tam stojí a neví, co dělat. Neměl jsem nikam chodit, měl jsem zůstat s ní...

"Tak co, je naživu? Zachraňte ji prosím" začal jsem histericky brečet a do všeho kopat. "Pane Gunnarsene nechte nás prosím pracovat" upozornil mě jeden ze záchranářů. Ale já nedokázal udržet emoce. Táta mě chytil kolem ramen a násilím mě vytáhl z pokoje. 

"Prosím, pusť mě tam, jestli se jí něco stane, tak si to neodpustím" křičel jsem po tátovi. "Ne Marcusi, nepustím tě tam. Bude lepší, když zůstaneš tady, ještě by si tam zkolaboval a všechny nervoval" upozornil mě. "Ale do nemocnice s ní pojedu, ať se vám to líbí nebo ne" tentokrát jsem upozornil já jeho.

Nezbývalo mi nic jiného než zůstat v obýváku a čekat, co bude dál. Mamka seděla se mnou v objetí.
"Paní Gunnarsenová?" objevil se v místnosti doktor. "Jestli chce váš syn jet s námi, nechť jde" oznámil nám. Ani jsem se nerozmýšlel a vydal se do sanitky, kde ležela na nosítkách Emma a měla na puse masku s kyslíkem. Přisedl jsem si k ní a držel ji za ruku. Emma žmourala svýma očkama a já ji hladil po vlasech. Zanedlouho jsme dorazili do nemocnice, kde jela hned na sál. Mě nezbývalo nic jiného než čekat.

2 kapitoly v jeden den. Trochu takové depresivní, ale pak už to bude jen dobré slibuji. Myslíte si, že je to opravdu láska nebo jen přehnaná starost? 

Vaše Kikule 🍍💕