Erasmus // Marcus a Martinus

21.kapitola

Stála jsem na místě a čekala na povel. Martinus to udělal jako narozeninové překvapení pro svého bratra. Nevím jestli to spíš nebude pro něj šok a konec.

Přede mnou stál autobus, který odděloval mě a Marcuse. Ještě 5 minut a uvidím ho. Těšila jsem se a zároveň bála. Co když mě nechce už vidět, poté co jsem mu způsobila tu bolest?

Z Marcusova pohledu
Tinus mě postavil před autobus. Tam prý na mě čeká velké překvapení.
"Všechno nejlepší můj bráško, už jsi konečně plnoletý a mě zbývá ještě čtvrt hodina. Užij si moje překvapení" zakřičel do megafonu Tinus. Nad tímto jsem se usmál a stočil zrak opět k autobusu.
"Takže 3,2,1. Autobusy odhal své tajemství" zakřičel brácha a řidič pomalu odjížděl z místa.

Jel tak pomalu a já byl napjatý čím dal víc.

"O můj bože" špitl jsem. Na druhé straně stála moje modrovlasá víla, kterou jsem dlouho neviděl. Přes vločky sněhu jsem viděl její rozmazanou řasenku a zmoklé vlasy.
Rozešel jsem se k ní a ona udělala to samé. V půlce cesty jsme se oba zastavili. Prohlížel jsem si ji s nadšením, ale i s naštvaností.

*"Všechno nejlepší Marcusi" popřála mi a podala bílou krabici. Otevřel jsem ji a podíval se na ten skvost.
Tak to mě dostalo. Byl to můj oblíbený čokoládový dort, který mi pekla téměř každý den. Na něm bylo napsáno mé jméno, věk a jedno slovo. Sorry.
Obrátil jsem pohled na ní, která ho upírala na mě.

*"Marcusi, já nevím, co mě to tenkrát napadlo za pitomost se s tebou rozejít. Asi jsem si myslela, že to tak bude lepší. Že na tebe zapomenu a začnu nový život. Byla to totální blbost a mrzí mě to. Každičký den jsem litovala jakou zásadní chybu jsem ve svém životě udělala. Zkrátím to. Přijela jsem sem, abych ti řekla tohle. Miluji tě Marcusi Gunnarsene a chci s tebou být navždy. Nedokážu bez tebe žít a nemyslet na tebe. Pro náš společný život chci obětovat svůj život, který po maturitě ukončím v Česku a nový začnu tady. V Norsku a s tebou. Jestli mi nedokážeš odpustit, pochopím to. Jen jsem chtěla, aby si viděl, že nehraji na city a mluvím z vlastního srdce.Promiň Marcusi za všechno." dopověděla svůj monolog.

Toto mě dohnalo k slzám. Mám ji tady před sebou. Dívku, která obětuje svůj život v Čechách, aby mohla být se mnou. Jak já ji miluju. 

Přešel jsem k ní a pohladil ji po tváři. Zvedla svůj zabořený zrak ze země na mě. Usmál jsem se na ní a objal jsem ji.

Obejmutí mi opětovala a přitiskla se ke mě víc. Vískal jsem ji ve vlasech a brečel společně s ní. To jsem nedokázal zastavit. Konečně ji mám u sebe svoji modrovlasou vílu, která mi chyběla každým dnem. To jsou moje nejkrásnější narozeniny. Děkuji bráško.

*"Miluji tě Emmo" řekl jsem po dlouhé době moji nejoblíbenější větu a věnoval ji letmý polibek do vlasů. *"Miluju tě Marcusi" zopakovala stejnou větu. Odtáhl jsem se od ní a sklonil se k ní, abych si mohl opřít o její čelo moje čelo. Je roztomilá, když je asi o 10 cm menší než já. 

Podíval jsem si ji do jejich poměnek a utřel její slzy. Dlouho jsme si dívali do očí a nic neříkali. Padaly na nás drobné vločky. Vše bylo kouzelné. 

Po chvilce jsem to nevydržel a okusil její rty. Byly teplé a slané od slz. Další věc, co mi chyběla. Její rty.

*"Kouká na nás celá tvoje rodina" zašeptala. *"Do ní patříš i ty Emmo Klailová" naposledy jsem ji políbil a vydal se s ní do sálu, kde pokračovala moje a bráchova oslava. 

2 kapitoly za jeden den. No jo, co dělat, když se opalujete, tak si napíšete dvě kapitoly. Do konce nám zbývají 4 kapitoly. Přemýšlím o pokračování této knihy. Co říkáte, jste pro nebo jeden příběh stačí?
Vaše Kikule 🍍💕🍌