Erasmus // Marcus a Martinus

19.kapitola

Přiletěla ke mě udýchaná Erika s mobilem v ruce. Odložila jsem knihu a přešla k ní.
"Musíme ihned odletět zpátky!" oznámila mi.
"Proč? Co se stalo?"nechápavě jsem nadzvedla obočí.

"Domča měla autonehodu a je na tom blbě" začala brečet.
"Jak autonehodu? Kde se ji to stalo?" Ve Slovinsku?" posadila jsem se.

Erika přikývla a mě začaly valit slzy. Těch dní, co jsem měla trávit s Marcusem postupně ubývalo. A teď musíme odjet za Domčou. 

Na letišti

"Opravdu seš si jistá to ukončit takhle?" zeptala se mě Erika na tuto otázku snad už po čtvrté. 

Nadechla jsem se a vydechla, zopakovala jsem to ještě jednou. 

"Eriko, naposledy ti říkám, že je to hotová věc a už to neřeš" usedla jsem na svoje místo v letadle.

"Mohla si se s ním alespoň rozloučit" byla poslední věc, co jsem od Eriky slyšela, jelikož jsem si nandala sluchátka. 

Ano já vím, že jsem udělala chybu,ale nešlo to jinak. Stejně bychom to museli ukončit skrz tu dálku, ale ten pocit viny mě drtí stále víc. Budu se muset s tím nějak srovnat, Sice těžce, ale snad to zvládnu. Doufám, že mi odpustí a zůstaneme kamarádi. Už to nejde vrátit. Sbohem Marcusi Gunnarsene. 

Z pohledu Marcuse

Přišel jsem do předsíně, kde jsem si zul boty. Odhodil batoh a došel do kuchyně. Z košíku jsem vzal jablko a šel do svého pokoje. Emma s Erikou by tu měly být, tak je alespoň překvapím svým brzkým příchodem. Vešel jsem do jejich pokoje a všiml si jedné věci. Všechny věci na stolku jsou pryč. Otevřel jsem skříň a bum. Taky nic. V koupelně taky neměly svoje věci.

Běžel jsem za mámou do obýváku, kde zrovna pracovala na počítači. 

"Mami? Kde je Emma s Erikou?" přisedl jsem k ní na sedačku. Mamka si spravila brýle a stočila zrak ke mně. 

"Jejich kamarádka měla autonehodu, proto odletěli už dřív" řekla s klidem v hlase. "A to mi říkáš až teď?" křikl jsem po mamce. 

"Marcusi uklidni se, jak jsem ti to měla asi říct, když si tu nebyl. Odletěli zhruba před třemi hodinami"sklapla notebook a objala mě. 

Obejmutí jsem jí opětoval. Začala mě vískat v mých spocených vlasech. 

"Marcusi, ty brečíš?" zašeptala mi do ucha. Jen jsem přikývl a dál vzlykal.

"Ty Emmu miluješ viď? pokračovala ve výslechu.

"To tak jde vidět?" zeptal jsem se. "To by poznal  každej" zasmála se.

"Co Martinus?" odtáhl jsem se. "Vidíš tuto skvrnu?" Tak ta je od Tinusova brečení" usmála se a pohldila po tváři. 

Šel jsem do pokoje. Lehl jsem si na postel a nechal slzám volný průběh. Najednou jsem si všiml obálky na stole. Otevřel jsem ji a přečetl dopis od Emmy směřováno mně.

Milý Marcusi, 

ani nevím kde začít. Miluji tě moc, ale takhle nedokážu žít. Být od někoho koho miluješ daleko je umořující. Mrzí mě , že ti to říkám tímto způsobem. Ale doufám, že zůstaneme kamarádi a odpustíš mi to. Navždy v mém srdci Marcusi.

                                                                                                                                                          Emma

Dopis jsem odhodil a bouchl pěstí do stěny. Jak mi to mohla udělat? Vždyť já ji miluju, nedokážu na ní přestat myslet a to nejhorší. Nedokážu bez ní žít. Chci být s ní navždy. To ona mi změnila svět k lepšímu, to ona mi pomotala hlavu, to ona mi ukázala pravou lásku. Prostě za všechno může ona. Nehodlám se ji jen tak vzdát.

Omlouvám jsem se za zpoždění. Doufám, že si ji užijete.

Vaše Kikule 🍍💕🍌