Not Your Baby Girl

Rodina

Přišla jsem do společenské mísnosti. Strážník mě pustil a odešel. Očima jsem přejížděla mísností. Mé oči zastavily zrzavé vlasy v koutě. Opravdu. Byl to on...

Před dvěma měsíci...
Monica se vracela ze školy. Jako každý den se domů netěšila. Čeká ji tam opilá matka, otec který o ní nezavadí ani pohledem a otravné a ohavné stvoření, kterému musela říkat bratr. Těšila se, že jednou z domu navždycky vypadne. Kdyby tak měla kam jít...

Pohled Monicy...
Odemkla jsem hlavní dveře. Snažila jsem se být potichu. Ale stejně jsem tomu neušla: ,,Kde jsi byla?!" vyštěkla máma. V ruce svírala vodku. ,,Ve škole." odvětila jsem s klidem. Vzduchem zasvištěla ruka, přímo na můj obličej. Máma odešla. Koukla jsem se do zrcadla, a zjistila jsem, že mám na obličeji velkou, červenou skvrnu. Paráda. Už aby bylo zítra.

Šla jsem do mého pokoje. Na mojí posteli sedělo ta odporná kreatura. Zase se hrabal v mých věcech. ,,Okamžitě vypadni z mýho pokoje." řekla jsem (zatím klidně). Ani se nehnul. Dokonce si myslím, že si mě zatím ani nevšiml. ,,Něco jsem ti řekla ty malej spratku!" zavřeštěla jsem. Zvedl na mě hlavu ,,A co s tím uděláš?!" ušklíbl se ,,To hned uvidíš!" vyjela jsem na něj a skočila na postel. Brácha se polekal a uskočil. Sundala jsem si botu a přetáhla jsem ho. Začal křičet. Násilím to nepůjde, pomyslela jsem si a šla do jeho pokoje. Vytáhla jsem z pod postele kufřík a otevřela jsem ho. Bingo. Brácha mě mezitím dostihl. Zastavila jsem ho: ,,Ví matka, že čteš tohle?!"Praštila jsem ho asi s tunou časopisů s nevhodným obsahem. Vrhl se na mě. Snažila jsem ho ze sebe setřást. Do pokoje vtrhla máma. Láhev už byla prázdná. ,,Co se tu děje?!" zakřičela. Než jsem stačila cokoliv říct, brácha mě předběhl: ,,Mami, Monica se mi hrabala ve věcech!" Nestačila jsem nic říct a máma mě chytla za ucho a táhla ke mně do pokoje. Tam mě hodila na zem, zkopala a plivla na mě. ,,Nikdy z tebe nic nebude. Jseš špína!" odešla. Nezmohla jsem se na víc než na výkřik: ,,Jako bys byla lepší!" a kopla jsem do dveří.

O měsíc později...
Já. Už. To. Fakt. Nevydržím! Mámin stav se horší. Otec chodí v noci pryč a brácha je blbější a blbější. Čím víc je matce hrozně, tím víc mě bije. Vůbec jsem nevěděla o tom co mělo brzy přijít...

Zase mne zbila. Ležela jsem v pokoji na zemi, schoulená v klubíčku. Na ruce jsem měla šrámy od řemene. Když jsem padala na zem, praštila jsem se o podlahu. Zůstala jsem v bezvědomí.
Probudila jsem se asi o 3 hodiny později. Ani si mě nevšimli. Nezajímalo je, že můžu být mrtvá. Potichu jsem otevřela dveře. Byli v obýváku. Vsichni. Dívali se na telku. Jako by se nic nestalo. Cítila jsem ryzí vztek. A pak se to stalo. Běž do kuchyně! Nějaký hlas v mé hlavě. Že bych měla halucinace? Běž do kuchyně! Víš co máš dělat! Vůbec jsem nevěděla o co jde. Sebrala jsem se a šla do kuchyně. Vem ten nůž. Vem ho! Nepřestávalo to. Hlasů přibývalo. Začala se mi točit hlava. Jediný způsob jak hlasy umlčet je udělat, co říkají. Vzala jsem nůž do ruky.