Po té vší hrůze, kterou jsem zažila jsem na posteli opět usla. Na mé pořezané zápěstí jsem už nemyslela, spokojeně jsem ležela na polštáři. Ale hlad mě z postele vyhnal.
Sešla jsem po schodech potichu dolů. Neměla jsem chuť se s Jeromem dneska potkat. Došla jsem k lednici a otevřela ji. Hmm. Prázdná. Co jsem čekala, že vrah umí vařit? V poličce byly naštěstí cerealie a tak jsem si jich plnou misku nasypala.
Zatímco jsem přežvykovala, přemýšlela jsem nad tím co mi řekla doktorka Vesterová. Asi jsem si na Jeroma měla dát bacha. Neměla jsem ho brát na lehkou váhu. Co když mě zabije? A proč mě odnesl do postele, když mě předtím mučil? A jak sakra věděl mé jméno , i když jsem mu ho sama neřekla?
,,Dobré raaano!" Trhla jsem s sebou. Jerome zrovna sešel ze schodů.
,,Hmm...Dobré." odpověděla jsem. Sice jsem mu odpovídat nechtěla ale bála jsem se, že by se znova naštval.
,,Co ta blbá nálada? Vstala jsi snad levou nohou z postele?" Zasmál se, jakoby si včerejšek vůbec nepamatoval.
Chtěla jsem něco říct ale ruka mě nepříjemně zaštípala. Sykla jsem bolestí.
,,Jejda." Řekl Jerome ,,Zapoměl jsem ti to obvázat." Odběhl pryč.
Co to s ním je?? Proč by mi tu ránu chtěl obvázat? Vždyť mi ji sám udělal. Tohle bylo hodně divný. Slyšela jsem jen, jak otevírá různé šuplíky. Nakonec asi našel to, co hledal, protože ke mně hned přišel zpátky. V ruce měl obvaz a dezinfekci.
,,N-ne... to je dobrý." Odtáhla jsem ruku z určitého důvodu. Co když je tam místo dezinfekce něco jinýho? Třeba jed, nebo tak něco.
,,To teda nebude." Chytil pevně mou ruku, ale snažil se mi neublížit. Polil ránu dezinfekcí.
Zaskučela jsem. Rána začala pálit ale po chvilce hned přestala.
Jerome mi ruku obvázal. ,,Tak. A hotovo."
,,Díky...Jerome." pípla jsem potichu.
Věnoval mi úsměv.
,,Dneska mi přijde návštěva. Rád bych, aby ses seznámila."
,,A kdo přijde?" Zeptala jsem se.
,,Moji ,,kámoši" z Maniax." Řekl a připravoval si svou snídani.
Polkla jsem. Za chvíli tu bude plný dům vrahů, kanibalů a psychopatů. Maniax jsem znala z televize. To s nimi Jerome chtěl podpálit autobus s mými spolužačkami.
Jerome si místo ke stolu sedl k televizi. Přemýšlela jsem. Možná mi nic neudělají, protože jsem vlastně taky zabiják a dost možná i psychopat. A jestli se mi opravdu mění nálady a emoce...
,,Přijdou tak za hodinu. Buď připravená. Jo, a v pokoji máš nějaký oblečení. Tak si ho zkus, jestli ho máš dobré."
Jen co řekl slovo oblečení jsem vyběhla po schodech nahoru. Za sebou jsem slyšela jen pobavený smích. Ve skříni už (naštěstí) nebyla ta mrtvola. Ani to tam už nesmrdělo. Zato tam byly plné tašky s oblečením. Zaječela jsem radostí. Vybrala jsem si tohle:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Cítila jsem se v novém oblečení skvěle. Hlavně že už jsem na sobě nemusela mít tu odpornou vězeňskou uniformu. Udělala jsem si culík a trochu se i namalovala. Podívala jsem se do zrcadla. Perfektní.
Sešla jsem dolů po schodech. Neunikl mi Jeromův ohromený výraz.
,,Zavři pusu, vletí ti tam moucha." Usmála jsem se na něj. I když mě asi před pár hodinami mučil, jsem se tomu neubránila. Neodpovídal.
,,Jasně nic neříkej, vím že jsem krásná i bez tebe." Řekla jsem sebevědomě a s úsměvem odešla do pokoje.
Teď jen budu čekat až přijdou Maniax. Doufám že mě nezatáhnou do žádného problému. Nechci zpátky do Arkhamu. A rozhodně tam nechci strávit zbytek života.
Než jsem se vzpamatovala, rozlétly se dveře. Otočila jsem se. Jerome vešel do pokoje.
,,Nikdo tě neučil klepat?" Řekla jsem a utáhla si culík.
,,No co, je to můj dům." Usmál se škodolibě Jerome.
,,Vsadila bych se, že jsi zabil nějaký lidi, který tady bydleli." Řekla jsem.
Jerome zmlkl a zamyslel se. ,,Dobře, prokoukla jsi mě."
To mě rozesmálo. Jerome se na mě zadíval.
,,Usměj se ještě."
,,Ne."
,,Dělej, usměj se."
,,Ne-e."
,,Usměj se nebo ti pomůžu." Řekl a zlomyslně se usmál.
,,Tím že mě budeš mučit mě určitě nerozesměješ." Opáčila jsem.
,,O ne, já tě nechci mučit." Řekl a přiblížil se ke mě. Bylo mi nějak divně. Co se to děje? Jerome byl od mé tváře jen malý kousek. Co chce udělat??
Aha. Došlo mi, když se mi Jerome přisál na rty. Opřel mě o stěnu. Nevím co se semnou stalo ale najednou jsem mu polibky začala vracet. Bylo to tak krásné. Jerome nepřestával. A já taky ne. Zdálo se to jako věčnost. Když nám došel kyslík a my se od sebe odtrhli, rozlil se mi na tváři široký úsměv.
,,Říkal jsem ti to..." Řekl Jerome. Usmál se na mě a já ne něj.
S jistotou můžu říct, že to byl ten nejkrásnější moment a polibek v mém životě...
