Šla jsem po dlouhé, potemnělé chodbě. Světla na stropě sem tam problikávala. Cítila jsem v nose nepříjemný pach.
Kde to sakra jsem? Chtěla jsem pryč, jediné co jsem zatím věděla bylo, že jdu za nějakou doktorkou.
Došli jsme k posledním dveřím. Strážný odemkl dveře a pustil mě dovnitř. U psacího stolu seděla starší žena s brýlemi a rozrušeně něco klikala do počítače. Pak její zrak strnul na mě.
,,Ty budeš Monica!" Vstala a prohlédla si mě.
,,Jo a vy jste...?"
,,Doktorka Jane Vestrová, těší mě." Potřásla si se mnou. Sedla jsem si na lůžko co stálo blízko psacího stolu a čekala na vyšetření.
,,Tak Monico, teď po tobě budu chtít aby sis vzpomněla na ten den, kdy...no, víš..."
,,Ten den kdy jsem zabila mé rodiče?"
,,Ano, přesně tak. A teď mi řekni, co přesně se ten den stalo."
,,No, ten den se máma opila a zkopala mě u mě v pokoji. Když jsem padala na zem uhodila jsem se do hlavy, a pak jsem upadla do bezvědomí. Když jsem se vzbudila, začala jsem slyšet hlasy a-"
,,Jak ty hlasy zněly?"
,,Noo, bylo jich víc. Jako kdyby mi do ucha šeptalo deset lidí. Zněly normálně, tak jak třeba zníte vy."
,,Ahaa, takže zněly jako nějaký dav lidí?"
,,Ano." Přikývla jsem ,,A pak se mi před očima přehrál celý můj život."
,,Myslím, že už mě napadá co by ti mohlo být..."
,,Chápu, myslíte si že jsem blázen, ale já-..." zasekla jsem se.
Doktorka se na mě podívala.
,,Monico, jsi v pořádku?"
Místo odpovědi jsem se začala smát.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Z ničeho nic. Příště jsem se smála. Nešlo to zastavit. A pak jsem dostala vokno.
Jako bych se probudila z dlouhého nudného snu. Najednou mi to přišlo všechno tak směšné. Proč jsem vůbec tady?
,,Jo tak možná jsem trochu potrefená." Smála jsem se víc a víc. Doktorka se na mě s ledovým klidem dívala.
,,Vy nemáte strach? Vždyť jsem vrah?"
,,Ne Monico, jsem zvyklá na...na..."
Neuměla se vyjádřit.
,,Zlé holky???" Zlomyslně jsem se usmála.
,,Přesně tak." Řekla jako když učitelka chválí žáka za správnou odpověď.
,,Monico, řekni mi...Znáš tohoto muže?"
Ukázala mi obrázek s celkem povědomou tváři. Ten obličej, ty rysy, ty zrzavé vlasy. Kdo by ho nepoznal.
,,Jo, to je...Jerome Valeska."
Vzpomínka na reportáže v televizi, kde ukazovali jak se pokusil zapálit školní autobus mi probleskla hlavou. Byly v něm mé starší spolužačky.
,,Výborně, na něj si dávej pozor."
,,Hah, to vím i bez vás." Ušklívla jsem se.
,,Ne, ty mě nechápeš. Jdeš do Arkhamského ústavu a..."
,,Hmm, tak se s ním alespoň seznámím. Bude to určitě super týpek." Nadhodila jsem sebevědomě.
,,Můžete jít." Řekla doktorka Vesterová strážníkovi a ti mě chytili za paže.
Ještě jsem na doktorku stačila mrknout a pak jsme vyrazili ven z pracovny.
Pořád jsem musela přemýšlet k čemu mi ta návštěva vůbec byla. Byl to jen takovej pokec s doktorkou.
Slyšela jsem jak doktorka mluví do telefonu a slyšela jsem něco o tom, že se mi mění chování nebo tak něco.
Stejně ta doktorka byla asi stejně tak chytrá jako nějaká slepice...
Uff, to psaní je sice nudné ale čekat vás rozhodně nechci nechat. Jerome by se měl objevit v další kapitolce, tak doufám že budete spokojeni. Hvězdička a komentář určitě potěší...✨✨✨😊
