Not Your Baby Girl

Zabiju tě

,,To není tvoje věc!" odsekla jsem. Bylo mi úplně někde, že ho naštvu. Měla jsem zbraň, což on určitě taky ale měla jsem výhodu. Byla jsem střízlivá.

,,No to se podívejme, někdo je tu, škyt, drzý..." vymáčkl ze sebe. Hah.

Vydala jsem se pryč. Byla jsem pořádně naštvaná. Slyšela jsem za sebou jen jak volá mé jméno a pak ránu. Svalil se na zem. Ach jo.

,,No jo Jeromku, kdybys tolik nechlastal, tak bys šel po svých. Pořádně sis to u mě pokazil, takže teď půjdu a nechám tě tu napospas policii a šup do Arkhamu. Pa!" ušklíbla jsem se. To mu patří, šmejdovi.

,,Potvoro..." uchechtl se. Debil.

Pak mi došlo, že si svůj výlet do Londýna můžu splnit. Se smíchem jsem se rozběhla k mému obchodu, který jsem konečně našla. Teď vím, kudy se dostanu zpět do domu Valesky. Spěchala jsem, i když byl Jerome opožděný. 

...

Pohled Jeroma

Jde zpátky ke mě. Vím to, ale nechápu proč. Určitě ne kvůli mě, na to je až moc hrdá. Šáhl jsem do kapsy pro telefon.

,,Jerome? Co chceš?"

,,Potřebuju, abys mě odvezl domů, Roberte."

...

Pohled Monicy

Oknem jsem vlezla do kuchyně, odkud jsem se vydala do obýváku. Taška s penězi. Nabrala jsem jich plnou hrst a vložila ji do batohu. Něco jim tu nechám. Ale jen trošičku.

Najednou jsem uslyšela cvaknutí zámku. Rychle jsem vyběhla do mého, už starého pokoje. Jestli je to on, jak se tu tak rychle dostal?

,,Monico! Kdepak jsi?" zařval na celý barák. Sakra, jak věděl, že tu budu.

,,Vím, že tu někde jsi!" skoro až zazpíval a pokračoval v hledání. On už dokáže chodit? Wow, tleskám.

Zalomcovala jsem dveřmi balkonu. Zamčený. Bohužel jsem tím přilákala Jeromovu pozornost.

,,Takže jsi v pokojíčku?" zasmál se a šel po schodech nahoru. Přitom si pískal.

Rozrazil dveře. 

,,Vždyť ani nebyly zamknuté. Po kolikáté jsi je už rozrazil?" 

,,Ty nemáš strach?" usmál se a vytáhl nůž. Asi byl trochu rozladěný. No jo, někde jsem četla, že i někteří kluci mají krámy...

,,Ani ne, měla bych?" nehla jsem ani brvou. Smát se mu budu, ale jen v duchu.

,,Po tomhle určitě jo." řekl a rozběhl se mým směrem. Na nic jsem nečekala a vzala ho po hlavě vázou, co stála na nočním stolku. Upadl na zem. V tu chvíli jsem utekla z pokoje. Schovala jsem se v kuchyni.

,,Tak jo...hlavně v klidu." Opakovala jsem si a lezla po zemi po čtyřech.

,,Jsem silná dívka...Jsem ozbrojená."

,,To já taky!" Vykoukl na mě Jerome, kterému z čela tekla krev. Aspoň víš, jaké to je.

Rychle mě popadl za vlasy a pořádně mě zatáhl. Neskutečně to bolelo, co vám budu vyprávět.

Dala jsem mu pěstí a namířila na něj zbraní. Rozesmál se.

,,No tak šup, střel mě už se nemůžu dočkat!" Křikl a smál se dál.

,,Na co čekáš?!" Hecoval mě. Budiž.

Bytem se ozvala rána a Jerome padl k zemi. Držel se za nohu, ze které odkapávala krev.

,,Klekla jsem si k němu a chytla mu prsty bradu.

,,Neměl sis začínat." Uchechtla jsem se.

,,Nějak si moc vyskakuješ holčičko!" řekl on.
Jen jsem se usmála: ,,Nejsem tvoje holčička."

Neváhal a kopl mě silně do břicha. Upadla jsem na zem a sledovala jak se ke mě blíží s nožem v ruce.

,,Ale pořád jsi slabší. Jsi pořád malá holčička, která si myslí,  že když zabila pár lidí tak je drsňačka."

Hbitě jsem vstala a vytrhla mu nůž z ruky.

,,Jerome, Jerome...Ty si to vždycky musíš zhoršit, že?" Mile jsem se usmala.

Kopla jsem ho a on dopadl na kolena. Klečel předemnou a smál se.

,,Jen si to užij. Tady končíš."

O ou. Mon se naštvala. No uvidíme jak to dopadne... 😂