Not Your Baby Girl

Jerome

Naprosto jsem nesouhlasila s tím aby mě navlékli do té vězeňské uniformy.  Ale nebylo mi to moc platné. Navíc mi to podle všeho bylo velké, ale to ty strážníky moc nezajímalo. Tak jsem si k tomu alespoň rozpustila vlasy a vyrazili jsme do dlouhé chodby.

Šli jsme chvíli a pak jsem uviděla zamřížovanou místnost, ve které sedělo dost lidí. No, teda spíš vrahů, bláznů a dokonce jen zlodějů. No super. To určitě zapadnu do kolektivu.

Vstoupila jsem do místnosti. Všechny pohledy se upřely na mě. Hlavně pohledy postarších úchylů. Doprdele.

Nic, v pohodě. Je tu ochranka, co by se tak mohla stát? Očima jsem přejížděla mísností. Mé oči zastavily zrzavé vlasy v koutě. Opravdu. Byl to on.

A díval se přímo na mě.

Nevšímala jsem si ho a jen jsem tam seděla. Ale skoro všichni se na mě pořád tak divně dívali.

,,Časem přestanou zírat. Jsi tu nová, že?" promluvil někdo za mnou a já zjistila, že to je Jerome. Jerome Valeska.

,,Jak dlouho to bude trvat?" ignorovala jsem jeho otázku.

,,Pár tejdnů...možná měsíců. Co já vím." řekl vážně ale pak se rozesmál. Byl v celku roztomilý.

,,Tak dlouho tady nebudu. Uteču odtud." řekla jsem sebejistě.

,,To říkají všichni nováčci a skejsnou tady navždycky. Ale tvá kuráž se mi líbí." Usmál se na mě ,,Kolik ti vlastě je?"

,,15, ale za dva měsíce 16."

,,Ha, takže jsem skoro o tři roky starší!" Rozesmál se Jerome jako malé dítě.

Jen jsem převrátila očima a dělala jako by nic.

,,Proč tu vůbec jsi?" zeptal se po chvíli dívání na mě.

Zamyslela jsem se. Mám mu to říct, nebo ne? Mám si vymyslet něco lepšího? Jsem pro něj jen malá holka.

,,Zabila jsem své rodiče." Řekla jsem mu pravdu.

,,To jako fakt??" podíval se na mě nevěřícně.

,,A ještě mého bráchu."

,,Pff, já zabil moji mámu. A málem jsem zabil i nějaké děcka v autobusu, ale Jimbo mi to překazil." Otráveně protočil

,,Jo, to byly moje starší spolužačky." pokusila jsem se o úsměv. Představa, že ty některé nafoukané nány málem uhořely mi rozbušila srdce. Co se to semnou děje?

Jerome mě propaloval pohledem. Známe se asi pět minut a už teď cítím, jako bych ho znala odmala.

,,Vidím, že jsme na tom skoro stejně. Problémy s rodiči. Mají nás za blázny...Nemyslíš, že jsme pro sebe jako stvoření?" Podíval se na mě napůl milým a napůl šíleným pohledem.

,,Co tím myslíš?" Srdce mi bušilo jako o závod. Nevěděla jsem co po mě chce.

,,Oba tady nechceme zůstat. Já už mám svůj plán vymyšlený. Můžu tě do něj zapojit, jestli tedy nechceš hnít tady v ústavu..."

,,Děláš si srandu? To víš že nechci!" Na tváři se mi udělal velký úsměv. Asi ho to nepřekvapilo.

,,Tak super! Zítra ti vše povím a jestli vše půjde podle plánu, tak bychom už k večeru mohli být venku." Jerome se začal smát.

,,Ticho tam!" Okřikl strážný Jeroma, který se na něj omrzele podíval.

,,Někteří lidi nemají vychování." Řekl vážně.

,,Tak se uvidíme zítra, Monico Johnsová!" Vítězoslavně se usmál a odkráčel pryč.

Chvíli jsem se za ním zasněně dívala a pak mi něco došlo.

,,Hej! Jak víš jak se jmenuju?!"