Caitlin✔

∆1∆

Pohled mám upřený z okna a pozoruji kluka s havraními vlasy naproti přes ulici. Sedí na své židli u počítače, tak jako každý jiný den. Na hlavě má sluchátka, pozornost plně zaměřenou na monitor před sebou ozařující mu obličej.

Vím o něm tolik a přesto tak málo. Vím, kdy se přesně vrací domů, kdy chodí spát, kdy je až do hluboké noci na počítači, vím jak vypadá. Také vím, že se nikdy neusmívá. Ani jednou, jedinkrát jsem ho neviděla se smát, nebo se jen pousmát. Jeho jméno a povaha jsou pro mě však ukryty za tím oknem přes ulici, jako se za oponou v divadle skrývá pravý příběh, jež ještě ani nezačal. Je jen na nás, jak si ho podle popisu hry představíme. Vždy je ale ve výsledku jiný, než si ho vysníme.

Nikdy jsem s ním naživo nemluvila, neslyšela jeho hlas. Jen hádám. Pokaždé když ho vidím, představuji si jeho pocity. Jak se asi cítí? Jaké má asi myšlenky? Co ho baví krom toho hloupého počítače? A jeho úsměv? Ten si mohu leda tak představovat. 

„Cait?" ozval se za mými zády pro mě až moc známý veselý hlas. 

Odvrátila jsem pohled od okna a spatřila na mou nejlepší kamarádku, která právě se vší parádou rozrazila dveře od mého pokoje. Jako vždy se mile usmívala. Její dlouhé plavé vlasy měla spletené do úhledného copu. Jen jeden pramínek nechala uvolněný, aby jí elegantně padal do pobledlé tváře. V šedomodrých očích létaly jiskřičky, tak jako obvykle, když se na něco těšila.

„Moc ti to sluší. Ty někam jdeš?" zeptala jsem se s širokým úsměvem na rtech. Její volné světlemodré šaty obepínající jí útlý pas a elegantně odhalující ramena, na ní vypadaly božsky. V rukou držela bílý svetřík, hodící se k jejímu outfitu.

Naomi nadzvedla s posměchem obočí. „Však jsme se domlouvaly, že dnes jdeme ven. Zase jsi zapomněla!" Zasmála se, když si mě celou prohlédla. Ani jsem se jí nedivila. Rozcuchané hnědé hlasy padající mi do obličeje, kruhy pod očima a růžové pyžamo s medvídky. Vyhlížela jsem přímo neodolatelně.

Zapomněla jsem, zase. Jak jinak Cait, že? 

„Promiň," vydechla jsem a nasadila výraz ukazující, jak moc mě to mrzí. Ne, že by to byla katastrofa staletí. Stávalo se mi to často.

„Tak dělej. Musíme jít," zazubila se a přešla blíž k vnitřnímu parapetu, na kterém jsem seděla. Nemohla jsem si odpustit ještě jeden pohled oknem přes ulici, kde se v jednom z pokojů ukrýval pro mě stále tajemný kluk.

Bohužel za těch pár minut, co jsem nedávala pozor, někam zmizel. Jako by se rozplynul, nebo byl do té doby jen mou halucinací. Jen jsem se nad tím sama pro sebe uchechtla a zkušeně se sklouzla dolů z parapetu na chladnou podlahu. Naomi si všimla mého posledního ohlédnutí přes ulici a zarputile se zamračila. „Ještě tě to nepřešlo?" Její výraz mluvil za vše. Nebyla z toho nadšená. Jednou mě nazvala slídivým magorem. Já však jen pokrčila ledabyle rameny.

„Kouká se tam furt. Je to neskutečně otravný," odfrkla má spolubydlící a protočila panenkami. Seděla na své posteli v rohu pokoje a prsty se jí jen kmitaly, jak něco psala na mobilu. 

Velkou část času byla tichá, nevýrazná, starala se jen o své, ale čas od času si postěžovala Naomi, když se jí na mě zrovna něco nelíbilo. Věřila více jí, než mě samotné, a to mi nepřišlo zrovna správné. Přeci jenom, já byla její spolubydlící.

„Caitlin? To jako fakt?" Naomi se začala horečně smát. 

Naštvaně jsem pohlédla na černovlasou dívku spiklenecky se culící na své posteli a poté zpět na svou nejlepší kamarádku.