Caitlin✔

∆28∆

Možná, že to byl strach, se kterým jsem se ráno probouzela. Strach z toho, že se mi to doopravdy jen zdálo. Když jsem se ale obrátila ve spacáku na druhý bok, Naomina rozpláclá tvář na podlaze vedle mě a její modré šaty, ve kterých i usnula, mi byly připomínkou, že to sen nebyl. A já dostala ještě větší strach. Strach z toho, jak se bude chovat dnes. Jestli se to vrátí k normálu a jeho ego vystoupá někam za hranice atmosféry. A tak jsem ležela dál. Zachumlaná a v zajetí mých vlastních myšlenek. 

Naomi s sebou po pár minutách trochu cukla a začala jí téct slina. Nad tím jsem jen trochu znechuceně a pobaveně zakroutila očima a přetočila se zpátky na druhý bok. Popadla jsem mobil, který ležel vedle mě a podívala se na čas. Bylo pět ráno. Naspala jsem možná tak čtyři hodiny, co jsme byly nuceni se všichni povinně vrátit zpět do tělocvičny a jít spát. 

Samozřejmě, že několik lidí se nevrátilo, a tak je vedoucí ještě do tří naháněli po festivalu. Nebudeme upomínat to, že se nakonec vrátili všichni včetně vedoucích na mol. 

Odhodlaně jsem položila mobil zpět na jeho místo a snažila se znovu usnout. Mou snahu přerušilo jeho zavibrování. S povzdechem jsem ho znovu vzala do rukou a otevřela novou příchozí zprávu. 

Neznámé číslo: Dobré ráno, princezno. 

Obě dvě obočí mi vyjela vzhůru. To oslovení jsem si ze včera pamatovala. Ale kde vzal moje číslo? Na sto procent jsem mu ho nedávala. A jak mohl vědět, že jsem už vzhůru?

Posadila jsem se a pohledem projela celou tělocvičnu. Všichni v poklidu spali. Zastavila jsem se pohledem až u vstupu směrem do školy. Stál tam. Opřený o stěnu vedle dveří, ruce založené na hrudi a... usmíval se. 

Pochopila jsem jeho záměr, když se na mě naposledy podíval, pousmál se a otevřel dveře směrem do školy. Poté do ní tiše vstoupil a dveře se za ní s klapnutím pomalu zavřely.

 Nerozhodně jsem se znovu rozhlédla po tělocvičně. Pořád všichni spali, včetně blondýnky vedle mě. Něco si mumlala, poté si rukou setřela sliny z obličeje a spala dál.

Nakonec jsem se rozhodně postavila, vzala jsem si mobil, obula si boty, a pomalu, opatrně se dostávala přes všechny spící lidi. Bála jsem se, že na některého z nich šlápnu. Ležely jako mrtvoly. Jeden vedle druhého, někdy přes sebe, což jsem nedokázala pochopit. 

Nakonec jsem se nepozorovaně dostala až ke dveřím. Pěkně jsem si vydechla, jak vše zůstalo tak jako dřív. Pár lidí chrápalo, několik něco mumlalo, ale i přesto všichni spali. Krom mě a Connora. 

Rychle jsem otevřela dveře a poté jim opatrně dopomohla se bez hluku zase zavřít. Nestačila jsem se ani otočit, když se okolo mě zezadu ovinuly téže ruce, jako ten večer. 

,,Connore," zasmála jsem se potichu a otočila na něj pohled. Rty měl roztažené do úsměvu. Stále se usmíval, jako předchozí den. ,,Co tady děláme?" zeptala jsem se šeptem. On se však jen pousmál, chytil mě za ruku a táhl někam do prostor školy. 

Vyšli jsme několik poschodí, než jsme se dostaly ke železným dveřím. Až když je otevřel, pochopila jsem, že jsme na střeše. 
,,Proč jsme tady?" zeptala jsem se tentokrát už plným hlasem. ,,Je pět hodin ráno," upomenula jsem mu. A jeho rty se zformovaly do křivého úsměvu. ,,Jsme tady kvůli tomuhle," přešli jsme na druhou stranu střechy a já pochopila. Obloha byla bez jediného mráčku, jen směrem k východu byla pokryta pár drobnými, které náhle začaly nabírat na rudé barvě. 

,,Svítá," vysvětlil, i-když jsem to už dávno postřehla. A já za posledních dvacet čtyři hodin byla již po několikáté plně unesena. ,,Děkuju," v ten den jsem děkovala už podruhé, ačkoliv bylo teprve pět hodin ráno. Mírně jsem se na něj otočila a znovu pookřála, když jsem viděla ten jeho zcela uvolněný a spokojený výraz. Možná, že byl doopravdy taky unešený tím pohledem na vycházející slunce. 

,,Západy slunce jsou sice taky nádherný, ale východy mají v sobě cosi kouzelného. Probouzejí všechno k životu." A já byla unesena zas a znovu, nechápajíc, kam se ztratil ten namyšlený kluk, kterým ještě včera ve hře na schovávanou byl. 

,,Když jsem byl ještě malé dítě," začal náhle svým hlubokým hlasem. Slunce pomalu začínalo ozařovat nejvyšší budovy města. ,,Budil jsem se hodně brzy ráno a nemohl spát. A tak mě máma brávala se koukat na východy slunce. Jen ona, já a východ slunce. Nic víc." Připadal mi v tu chvíli tak zranitelný. A přesto, když mi vyprávěl o jeho mámě, sršela z něj něžnost. 

,,Musela to být nádhera, koukat se každé ráno na vycházející slunce," poznamenala jsem. Cítila jsem, jak se pousmál. Jak stisk jeho rukou okolo mého těla zjemněl.

,,Dneska se už odjíždí," poznamenal. Při tom uvědomění jsem zavřela oči. Neměla jsem sebemenší chuť v tu krásnou chvíli myslet na to, že za chvíli odjedu zpět do dětského domova. Do svého pokoje, k mé 'dokonalé' spolubydlící. A že tohle bude za pár hodin jen krásná vzpomínka. 

,,Jsem nervózní," přiznala jsem. Stáhl obočí k sobě, jak nechápal o čem mluvím. ,,A možná se i trochu bojím," pokračovala jsem, vychutnávajíc si i nadále jeho blízkost, vůni. Zato on byl náhle napnutý. Čekal, co řeknu dál. ,,Bojím se, že to bude tak jako dřív. Že ty budeš jako dřív." Opřela jsem si lehce tvář o tu jeho, jak mě stále zezadu objímal. Trochu s sebou při tom cukl, ale následně mě uklidnil, jak jeho objetí o trochu zesílilo.

Mezitím slunce stoupalo výš, větřík profukoval a ptáci štěbetaly, jak vítaly nový den probouzející se k životu. Měl pravdu. Ten východ slunce byl úchvatný, dech beroucí. A přitom to jediné co mi v tu chvíli bránilo pořádně dýchat byl on. Přemýšlel. Zadumaně hleděl před sebe. ,,Nevěříš mi."
,,Zatím nebyla šance k tomu ti začít věřit," pokrčila jsem rameny. ,,Poslyš," otočila jsem se směrem k němu a vzala mu tvář do dlaní. ,,Já věřím v to, že se lidi dokážou změnit. Opravdu. Ale ne hned. Stojí to nějaký čas," pousmála jsem se, zatímco mi hleděl do očí. Měly nádherný odstín modré. Takový, jaký jsem ještě nikdy u nikoho neviděla. Ani Naomi takové neměla. A to je měla opravdu nádherné.

,,Tak mi ho dej," opřel své čelo o to mé. ,,Dej mi čas a já ti dokážu, že to zvládnu." A já bláznila. Cítit dech zas a znovu na mém obličeji. Ruce objímající můj pas. Jeho vůně všude okolo mě. Skoro jakoby se plnilo vše, co jsem si o tom klukovi za oknem vysnila. Jenž jsem si přes to byla na vážkách. 

Ale co bych mohla ztratit?
Co třeba mě? - s pozdravem, srdce. 

,,Fajn," vydechla jsem souhlasně. Tolik jsem v tu chvíli doufala, že tu šanci nepromrhá. Tak moc jsem doufala, že mé zamilovávající se srdce, neskončí rozbodané na kousíčky někde uprostřed chodníku. 
,,Fajn," zopakoval a nadzvedl jeden koutek rtů do úsměvu. ,,Takže," odmlčel se, načež se mi podíval do očí. ,,Mohu tě vzít ven?"
,,Jasně, že mě po tomhle bereš na rande," zasmála jsem se a kochala se jiskřičkami, které se mu leskly v očích. 
Něco uvnitř mi šeptalo, že to nedopadne dobře. Ale já to raději přehlížela, protože on byl v tu chvíli vše, co mě zajímalo. Jen on.