Caitlin✔

∆40∆

,,Hádej kdo," zašeptala jsem, držíc své dlaně na jeho očích. Stála jsem za ním, smějíc se od ucha k uchu.  ,,Hmm," dělal že přemýšlí. ,,Kelly? Katy?" hádal s pobavením v hlase. 

,,Idiote!" praštila jsem ho mírně zezadu do ramene a s předstíraným uražením poodstoupila. Pochechtával se, jak se na mě otočil a přitiskl své rty na ty mé. Cítila jsem jeho vůni, teplo těla, chuť rtů. 

,,Vážně? Kelly a Katy? To tě nikdo lepší nenapadl?" zasmála jsem se, jak se ode mě pomalu odtáhl. Nato pokrčil rameny a nonšalantně se opřel o svou motorku. V jeho očích jiskřily jiskřičky a záludný úšklebek nechyběl.   
,,Tak kam dneska, princezničko? Zase na naše místo?" 
,,Naše? Už je to naše místo?" 
,,Naše a nikoho jiného," pousmál se a já se zamilovávala zas a znovu, jen abych věděla, že ten další den se zamiluji ještě alespoň jednou. A ten další den a další. Alespoň tak jsem to v ten moment cítila.

Vítr profukující okolo, hlavu položenou na jeho zádech, ruce obmotané kolem hrudi. 
Jídlo, smích, nekonečno polibků a pomalu mizící slunce.

Stékaly mi slzy po tváři, když jsem se pomalu probouzela. Slunce už dávno prosvěcovalo prostor půdy a hladilo něžně mé tělo.

Otřela jsem si slzy a víc se zachumlala do deky. Byla jsem celá polámaná, jak to nebyla postel, ve které bych mohla v noci spát. Ale nevadilo mi to. Ne, když mou hlavu zaplňoval ten sen, který byl pouze vzpomínka. A já to nenáviděla. Nenáviděla jsem můj mozek, který mi ho předhazoval i ve spánku. 

Byl všude.

Mobil ukazoval devět hodin ráno, dvacet zmeškaných hovorů od Naomi a devět od Paula. Trošku jsem pátrala v paměti, kde jsem ho vzala od Naomi zpět, ale nejspíše mi ho vracela během večera.

Pár zpráv o tom kde jsem, skončily brzy zapomenuty, jak jsem raději přístroj odložila a zadívala se na ožité město. Knihovna byla otevřená a tak lidi chodili sem tam, někdo se jen tak procházel se psem po ulici, další jezdili na kole, nebo ve svých autech. 

Byl to úplně normální den. Jeden z mnoha dalších a já se musela donutit vstát. Nejen že jsem měla úplně ztuhlé svaly, ale taky pěkně pomatený mozek, jak jsem ještě před pár hodinami usínala s alkoholem v krvi. 

,,Skvělý," povzdechla jsem si a vstala. Na krátko si mi zatočila hlava, jak jsem byla nejspíš lehce dehydratovaná. Nebylo ani tak nehorší se znovu proplížit k zadním dveřím a utéct z knihovny neviděna, ani jít přes půlku města v oblečení na večer. Ne. To nejhorší přišlo, jak jsem musela zpět do mého dětského domova. 

,,Caitlin?" ozval se hlas za mými zády, jak jsem se už chystala vzít za kliku od dveří domova. 
Ztuhla jsem a zlostně zatnula dlaně v pěst.
,,Co ještě můžeš chtít," otočila jsem se k němu čelem a založila si ruce na hrudi. ,,To ti nestačí, jak mizerně mi je?" probodla jsem Jeremyho pohledem a nepřátelsky oči přivřela. ,,Víš co? Radši nic neříkej a nech mě na pokoji. Vy všichni," zavrtěla jsem hlavou a rychle vešla do vnitřku budovy, nechávajíc ho tam stát.

Skoro jsem si už vydechla, jak jsem odemykala dveře od mého pokoje, ale to by mě nesměl někdo další vyrušit. 
,,Caitlin," již podruhé toho dne a za neuvěřitelně krátkou dobu, mě někdo vyrušil od otevírání dveří. Tentokrát to však nebyl nikdo, koho bych přímo nenáviděla. 

,,Dobré ráno," otočila jsem se na vychovatelku McLovinovou, která měla na starosti naše patro a všemožné vyřizování ohledně dětí. 

Rezaté vlasy většinou po ramena měla v culíku a brýle na nose. Prohlídla si mě od hlavy až k patě a nechápavě se na mě podívala. ,,Em. Zkoušeli jsme si různé oblečení. U Benovi dcery. A-" 
,,Dobře, dobře," pousmála se, nejspíše mi nevěříc ani slovo. ,,Jen jsem s tebou potřebovala o něčem mluvit. Dojdeš za mnou, až se převlečeš, do kanceláře, prosím?"

Nervózně jsem přikývla. Na to se otočila a odkráčela pryč. Nechápala jsem, co by ode mě mohla chtít. Nikdy po mě nic nechtěla. Jen ze začátku vyplňování nějakých osobních údajů. Možná, že to mělo co dočinění s mou blížící se plnoletostí? 

Nervózně jsem se osprchovala, převlékla a vydala se k McLovinové. Naomi ještě nepřišla, což mě dovádělo k myšlence, jestli se jí něco nestalo. 

,,Posaď se," pokynula rukou a mile se usmála. Křeslo naproti ní bylo pohodlné, ale při špatném pohybu vždy zavrzalo. 
Založila si prsty do sebe a položila je na stůl. ,,Mám pro tebe nabídku. Jistě víš, že po dokončení střední školy, už nebudeš moci nadále využívat náš dětský domov, že?" Přikývla jsem a nervózně si drtila látku svetříku. Byl to ten samý červený, který jsem na sobě měla při té stupidní flašce, tenkrát v lese. 

,,Musela by ses postavit sama na vlastní nohy. Obstarat si práci, byt, jídlo." Nechápala jsem k čemu směřuje. 
,,Jaká je ta nabídka?" zeptala jsem se na rovinu, zaujata tím, co řekne. ,,Jeden postarší pár se rozhlížel po někom, koho by mohli adoptovat. Nejdříve to bylo dítě, ale poté z toho sešlo, jelikož by mu nemohli věnovat tolik času, kolik by potřebovalo. A potom našli ve složkách tebe," zapřela se do křesla a nadšení v jejích očích nešlo přehlédnout. 

,,Mě?" zeptala jsem se zaskočeně. ,,Kdo by chtěl skoro dospělou holku?" nechápavě jsem jí pozorovala. ,,Viděli tvé výsledky ve škole a jelikož jsou velmi dobře zajištěný, chtěli by ti poskytnout vysokoškolské vzdělání u nich ve městě. Měla by jsi kde bydlet, rodinu, dokonce jednoho nevlastního sourozence. No není to dokonalé?" s nadšením podívala dále. 
,,Ná," nasucho jsem polkla, nevědíc co na to říct. Pomyslela jsem na Naomi. Na to, že by tu zůstala sama. Na to, že já bych tam zůstala sama bez ní. 

,,Je to jen hodina jízdy odsud," dodala, když zpozorovala nejspíše mé obavy. ,,Autobus tam je za hodinu a půl. S Naomi by jste se mohli vidět, kdykoliv by jste chtěli. 
,,Není to fér, vůči ní. Ona tu možnost mít nebude," zakroutila jsem hlavou. Přála jsem si zakřičet ano, skákat radostí, že bych mohla vůbec kdy jít na vysokou, mít znovu rodinu. Ale Naomi. Byla tady pro mě při těch nejhorších chvílích. Nemohla jsem odejít. 

,,Neměla bys tu příležitost promrhat, drahá. Nenaskytne se každému. Rozmysli si to do zítra a pokud řekneš ano, domluvím ti s nimi schůzku...." a podívala dál, jenže já už nevnímala. Přemýšlela jsem nad tím, jaké by to mohlo být, zmizet odsud co nejdál. Co nejdál od Connora. Od okna, které mě bude provázet ve vzpomínkách do konce života. 

,,Promyslím si to," přerušila jsem jí, zvedla se ze křesla a odešla rychle pryč. 
Naomi s sebou leknutím nadskočila, jak jsem vešla do pokoje a zavřela za sebou dveře.
,,Sakra! Kde jsi celou noc byla?! Víš jaký strach jsem měla?" začala naštvaně. Poté se ale ke mně vrhla a objala mě. ,,Blbko. Příště alespoň ber telefon," povzdechla si. 

,,Promiň," zašeptala jsem. ,,Co ti tam řekl?" zeptala se opatrně. ,,Že jsi tak rychle utekla."
Byla to jen hra... Hra. Zasraná hra..
,,To už je jedno," zamračila jsem se. ,,Teď už je všechno úplně jedno.."