Caitlin✔

∆34∆

,,Jeremy," vydechla jsem. ,,Co tady děláš?" 
,,Jsem na trzích, ty?" zeptal se a s úšklebkem na rtech si otřel jablko o svou mikinu, načež se do něj zakousl. Oči měl podobné jako Connor, ale rozhodně ne tak kouzelně ledové. A vzhledem? Na to že nebyli příbuzní, jejich podobu by nikdo nezapřel. 

,,A také jsem se chtěl omluvit," pronesl nakonec. 
,,Cože?" nechápavě jsem nadzvedla obočí. Jedna z dalších věcí, kterou měli podobnou. Uměli překvapit. 

,,Na té párty jsem byl opilej. Nemyslelo mi to," pokrčil rameny. 
,,To není omluva," podotkla jsem, ,,ale výmluva. Věděl jsi, že mám něco s tvým bratrem a přesto jsi se zachoval tak jak si se zachoval," vyčetla jsem mu. Já svou část udělala už ráno po párty, kdy jsem se mu omluvila za shození do bazénu. 

,,Fajn. Promiň," rozhodil mírně rukama. 
,,Super. Omluva přijata," pousmála jsem se a už vyhlížela Connora, abych mohla být spasena od jeho nevlastní rodiny. 
,,Vím, že jsi poslouchala," prohodil jen tak náhodou. Zato mě zamrazilo. Věděla jsem přesně co tím myslí.
,,Cože?" hrála jsem na blbou. Bylo neslušné poslouchat, to jsem věděla. Neměla jsem zapotřebí se před kýmkoliv ještě více snižovat.

,,Ale no tak, Cait,"křivě se pousmál a znovu ukousl jablka. ,, Neříkej, že tě nezajímá jeho minulost co se vztahů týče." Příčilo se mi s ním mluvit. Připadala jsem si, jakoby jsem nic neměla pod kontrolou. Vůbec nic a to se mi nelíbilo. 

,,Dobře, fajn," zavrčela jsem. ,,Poslouchala jsem! A co?"
,,Nic," pokrčil rameny. ,,Vlastně je mi to jedno. Ale ty bys sis z toho měla něco vzít," zakroutil mírně hlavou. ,,Víš, Cait. Připadáš mi jako v pohodě holka na rozdíl od těch barbies, co se okolo něj za poslední roky motaly, takže ti dám takovou radu."

,,Budu hádat," skočila jsem mu do řeči. Mezitím okolo nás proudili lidi sem a tam, strkali do sebe a jednou či dvakrát i do mě. ,,Drž se od něj dál, nebo ti zlomí srdce. To už jsem slyšela hodně krát. Vlastně i celkem nedávno od mé nejlepší kamarádky." ,,Tak je to velmi chytrá kamarádka a měla by ses její rady držet. Něco to do sebe má. Být tebou tak uteču, než bude pozdě. Vidím, jak se snaží. Ale nejde plně potlačit to, kým doopravdy jsi," pronesl a podíval se mi do očí. Jakoby v nich hledal odpověď na jeho varování. Nakonec spojení odtrhl, podíval se někam za mě a řekl: ,,Jistě se brzy zase uvidíme." A odešel. Ztratil se v davu lidí, kde panovala naprostá absence jakéhokoliv osobního prostoru.

,,Promiň, že to trvalo tak dlouho. Byly fronty," uslyšela jsem hlas za mými zády. S úsměvem jsem se na něj otočila, jak už mi do rukou rovnou přistála ledová tříšť.
,,Děkuju?" zasmála jsem se zmateně. 
,,Nevěděl jsem kterou vzít, tak jsem nechal namíchat všechny," řekl vcelku frustrovaně. ,,Nevadí?"
,,Až na to, že jsi mě tady nechal samotnou?" zacukaly mi koutky rtů. ,,Ne. Tohle mi nevadí," dodala jsem a nechala má ústa kompletně zmrznout kvůli ledové tříšti. 

,,Promiň," řekl zcela vážným tónem. Mírně se zamračil. ,,Co po tobě Jeremy chtěl?"
,,Omluvit se," pokrčila jsem nonšalantně rameny. 
,,Nic víc?"
Zakroutila jsem hlavou a pohledem zabloudila někam mezi dav. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. O tom, co mi říkal jeho nevlastní bratr. O tom, co mi říkali všichni. 

Zlomí mi srdce? 
Dívá se na mě jako na kořist?
Problém byl ten, že já už byla lapena, jen čekajíc na můj rozsudek. 

,,Kolik jsi měl vztahů?" stočila jsem na něj pohled, jak jsme kráčeli od jednoho stánku k druhému. 
,,Myslíš těch vážných?" zeptal se a nahodil jeden ze svých úsměvů. Zvykla jsem si na ně i za tu krátkou dobu, co se začal usmívat. 
,,Všeobecně," zastrčila jsem pramínek vlasů za ucho a s falešným zaujetím pozorovala ručně dělané šperky. Sem tam jsem se po něm po očku podívala. 

,,Nikdy to nebyl přímo vztah, i-když ony si mysleli opak," zúžil oči, jak mu nejspíše nebylo zcela příjemné, o tom se mnou mluvit. 
Ale myslel si to samé i o mně? Že toto není vztah? 
Jestli toto téma nebylo příjemné pro něho, pro mě to bylo peklo. Už jen pro tu skutečnost, že jsem o jeho minulosti skoro nic nevěděla. Sváděla jsem v sobě boj mezi tím, jestli mám utéct, nebo to co k němu začínám cítit nechat vyjít napovrch. 

,,A co jsme my, Connore? Já si jen nejsem jistá, jestli to není jako u tvých předchozích rádoby vztahů. Jestli to ty nebereš jen jako rozptýlení. Jestli vůbec něco jako my, je," řekla jsem mu své obavy a nervózně polkla. A že ty obavy byly oprávněné.
On byl ten nejvíc hot kluk, kterého jsem kdy potkala a byl schopný se se mnou bavit a já? Kdo jsem byla já? Chudinka z děcáku, co přišla o rodiče? Co nemá nikoho? Jak by tohle mohlo být vůbec možné?

,, Myslíš si, že to neberu vážně?" zamračil se.
,,Bereš snad?" zeptala jsem se pohotově, nechávajíc naše oční spojení nepřerušené. Chtěla jsem odpověď. Já po ni přímo prahla. Nebo to byla jen touha slyšet, že to jen tak neskončí. Že neodejde a varovná slova ostatních budou jen podivnou minulostí.

,,A budeš mi věřit, když ti řeknu, že to vážně beru?" nadzvedl koutek rtů do pokřiveného úsměvu. A mé srdce zaplesalo. Tak hrozně moc jsem to chtěla slyšet. Vidět ho se na mě takto koukat s jiskřičkami v očích.

Držel si mě blízko u sebe, jak jsme se procházeli dál trhy, i poté, co nás to zavedlo mezi malebné uličky města. Mluvili jsme o různých blbostech, smáli se, vtípkovali a já? Byla jsem šťastná, jako ještě nikdy předtím. Ten kluk naproti z okna šel právě ruku v ruce se mnou, jako z nějakého romantického filmu, kdy se hlavní hrdinka zamiluje do kluka, kterého prakticky ani nezná. Poté se nějakým záhadným způsobem zamilují  a budou spolu žít šťastně až do smrti. A já si přála, aby to tak bylo. Aby mi ti motýlci létaly v břiše do konce života. Aby vše bylo prosluněné, barevné a okolo lítali jednorožci. 

Jenže já věděla, že tohle není film. A má přání jsou jen přání...

~Takže, moji milovaný čtenáři.☺️Chtěla bych vám hrozně moc poděkovat za podporu, hvězdičky a komentáře! Ale především vám teď chci s potěšením oznámit, že jste tuto knihu dostali do #3 romance!! Což je pro mě naprosto úžasný!! Děkuji moc!🤭❤
A mějte se krásně.✨~