Caitlin✔

∆Epilog ∆

Byla jsem nervózní ještě jako nikdy v životě, lapena v tom pocitu, že tohle byl ten nejhorší nápad na světě. Kousala jsem si spodní ret, klepala nohou o zem a prsty o desku stolku, u kterého jsme většinou sedávali. Nebyla jsem připravená se s ním znovu setkat. Ne. Protože jsem stále tápala v tom, co mu řeknu. Že mě nasral? Že mi zlomil moje srdce?
Bože, jen to ne.

Připadala jsem si uboze, jak jsem tam tak sama seděla a čekala na tu osudovou chvíli, kdy mu to všechno budu moct vyčíst. A bude konec. Uzavřená kapitola mého života, propouštějíc mě do toho nového.

Ale když vešel dovnitř? Když se v jeho očích odrazilo světlo zářivek, když svůj zrak přemístil na mě? Já vnitřně oněměla, protože to byl pořád on. Ten kluk, který mě nenechal pořádně dlouhou dobu spát ani racionálně přemýšlet. Nenáviděla jsem ho za to a za mnoho dalších věcí, ale stále tam byl ten pocit a já se ho až příliš zoufale chtěla zbavit. 

Přisedl si, nechávajíc mě stále uvězněnou v jeho pohledu. Možná, že mě to rozrušovalo, možná že mě to vracelo zpátky do minulosti. Nebylo to zas tak dlouho co jsme se znali. Ne, to ne. Lhala bych, že to bylo stejně drastické jako rozchody po tříletém či ještě víceletém vztahu. Ale i přes to všechno. Byl první kterého jsem si k sobě pustila a také byl první, který mě zlomil.

,,Přišel jsi," přerušila jsem ticho a raději si uložila ruce na klín. Byla jsem v jeho blízkosti znova více než rozrušená a přesto? Stále tam byl ten pocit, že je někdo víc než jen egoistický idiot. Ale jen pocit, protože to byla jen hra. Jeho hra.
,,Vlastně mě dost překvapilo, když jsi odepsala," odvětil, načež jsem se mírně uchechtla.
,,Na ty stovky zpráv?"
,,Nebloknula sis mě." A já ztuhla. Jo. Trefil do černého, stejně jako vždy.
,,Možná, že jsem nechtěla být jako ty," utrousila jsem trochu dotčeně. Měla jsem chuť vybouchnout, zmlátit ho, udeřit ho tisíc a jednou. Ale nemohla jsem.
,,Caitlin, já vím-"

,,Víš co?" rychle jsem vstala. Vracelo se to všechno, jedno po jednom a já to nechtěla. Nepotřebovala jsem se dalších pár nocí litovat, brečet, protože se to všechno pokazilo. Já potřebovala pryč. ,,Tohle byl blbej nápad," dodala jsem a urgentně vykročila směrem pryč, ale chytil mě za ruku a nedovolil odejít.

Byl to nápor emocí, vzteku, vzpomínek a všeho možného, ale já se vymanit nedokázala. Ne když to byly jeho oči, které mi přímo říkaly, že vše bude v pořádku, i-když nebylo. Tohle všechno bylo špatně. Will říkal, že to já i Connor potřebujeme vše řádně vyřešit a ukončit, ale já v ten moment chtěla jen utéct co nejdál, neschopna čelit tomu všemu. Čelit hlavně jemu. Všemu ohledně jeho.

,,Prosím."
A já se znovu posadila, jen abych věděla, že odsud neodejdu jen tak bez dlouhé debaty.

,,Především jsem se chtěl omluvit," odmlčel se, ,,úplně za všechno. Vím, že jsem to podělal a poté to pokazil ještě víc. A opravdu mě to mrzí, Cait. Všechno co jsem řekl, napsal, nebo udělal. Nemyslel jsem to vážně." ,,Ale znělo to dost přesvědčivě. Více než přesvědčivě," založila jsem si ruce na hrudi a nedůvěřivě ho pozorovala. ,,Také, že to tak mělo znít," vysvětlil. Nevypadal nijak šťastně, ale ani ledově klidně. Byl to prostě on. Ten, se kterým jsem se scházela a naprosto mu věřila.

,,Teď tě nechápu," zakroutila jsem mírně hlavou. Uchechtl se a na chvíli sklopil zrak. ,,Taky jsem tomu chtěl věřit. Tomu, co jsem všem říkal, tomu co jsem říkal tobě. Protože jsem si myslel, že to tak bude lepší." ,,Tím, že mi ublížíš?" přerušila jsem ho, snažíc se vyznít co nejvíc vyrovnaně, ale tak to nebylo. Třásla jsem se, aniž bych si to uvědomovala.
,,Taky jsi mi ublížila."
,,Ale-"
,,To jsem si myslel, dokud jsem neviděl celé video. Nejen tu fotku."
,,Video?" nechápavě jsem se na něj podívala. 

,,Natočili to. Jeremy a Millie. Jeremy se mi chtěl pomstít ani nevím za co a Millie se chtěla jen dostat do mé party, což to video lidi v partě velice ocenili. Nechali si to pro sebe. Jak se zdá, nebyla jsi jediná z tvého pokoje, kdo o mě jevil zájem," dořekl.

,,Heh. Tak moc si zase nefandi," zareagovala jsem schválně jen na poslední část, abych se vyhnula ostatnímu. Protože já měla nejen chuť nakopat jemu, ale už i Millie a Jeremymu. ,,Takže," odkašlala jsem si po chvilce, ,,si to všechno říkal jen proto, aby jsi se chránil? Jeremy mi řekl to s tvou rodinou. Chápu, že se bojíš komukoliv otevřít, jen aby tě neopustil a nezradil. A mně je opravdu líto, že se to v podstatě stalo se mnou. Ale já nikdy neměla v plánu ti ublížit. Ani už nevím, jestli to mělo od začátku šanci, aby to vydrželo. Vždycky jsi na prvním místě byl ty.

Bojíš se o to, aby tobě nebylo ublíženo a když se tak stane, je ti úplně jedno, jak je tomu druhému. Jestli není ublížený ještě víc," zamrkala jsem a snažila se potlačit všechny ty emoce. Byl tady. Ten, kterého jsem chtěla alespoň párkrát považovat za mou spřízněnou duši, protože jsem to tak cítila.

,,Nemáš ani tušení, Laisová," zavrčel a já se zachvěla, jelikož to bylo vůbec poprvé, co mě oslovil mým příjmením, ,,jak hrozně mi přitom bylo, když jsem dělal, jakože neexistuješ, když jsem měl co dělat, abych se nepodíval z toho zpropadeného okna, aby jsi tam náhodou nestála, protože bych to nepřežil," pomalu se předkláněl směrem ke mně. ,,Jelikož to bylo úplně poprvé v životě, co jsem se cítil takhle mizerně a to mě zatraceně děsilo," dořekl, až byl skoro úplně před mým obličejem. 

,,Tak jsi mě neměl ignorovat a rovnou se zeptat, jak to bylo," zavrčela jsem nazpět. ,,A už vůbec jsi mi neměl cpát pod nos tu tvou hru. Protože to sakra bolelo." Byli jsme k sobě blízko, zatraceně blízko a já to cítila. Jeho přítomnost, jeho vůni, teplo. Bylo to přesně to, čemu jsem nikdy nedokázala odolávat moc dlouho. 

,,Měl jsem ti víc věřit," vydechl nakonec a přiložil své čelo na to mé.
,,A já neměla věřit Jeremymu," zavřela jsem oči a jen si to vychutnávala. Protože i jen těch pár vteřin mi stačilo na to se uklidnit a nechtít ho zakopat zaživa. Selhala jsem v tom zavraždit ho nebo to ukončit. Ale byl to stále on. Ten, do kterého jsem se zamilovala.

,,Zabiju ho," řekl nakonec.
,,Zabijem ho spolu," souhlasila jsem a odtáhla se. ,,Ale nemysli si, že je to takhle smazaný! Podělal sis to!" probodla jsem ho pohledem. ,,A to pořádně."
,,Nic jiného bych ani nečekal," ušklíbl se. ,,Tak kam dáme tělo?" 

A já se musela zasmát, jak to byl náš přespříliš černý humor, který vyplul znovu napovrch.
,,Řekla bych, že je to úplně jedno. Ale klidně vedle toho Millie."

A tak to bylo. Osud neosud, Boží cesty, nebo cokoliv jiného, bylo to jedno, protože jsme si to všechno vyříkali. Mluvili jsme další hodiny, potom dny po telefonu a nakonec to skončilo jeho častými návštěvami. 

Možná, že se změnil, možná taky ne. Ale nikdo není dokonalý a každý to občas totálně posere. Avšak já měla štěstí, když se za měsíc podepisovali adopční papíry, když jsem měla svou novou rodinu, má budoucnost byla přímo dokonalá a on? On byl jednoznačně v ní.

Nejsem si jistá, jestli to bylo napsané ve hvězdách nebo ne, ale rozhodně náš příběh byl něčím speciální. Protože byl jeho a můj. Protože život občas svede dva úplně odlišné lidi k sobě, jen aby si mohli porozumět a stvořit takové pouto, o kterém se ostatním ani nesní.
Poprvé jsem ho uviděla jako neznámého kluka v okně naproti přes ulici a teď po tolika letech? Mu říkám své: ,,Ano."

KONEC