Caitlin✔

∆42∆

Byla jsem tak nervózní, jako za poslední roky nikdy. A že to byl zdrcující poslední pohled do prázdného pokoje naproti mě? O tom ani nemluvě. Nebyl tam. Stejně tak jako poslední dny a tak jsem ho ani můj poslední den před odjezdem nezahlédla. Neměla tu možnost, se s ním alespoň skrze pohled rozloučit. 

Ale kdo ví. Třeba to bylo dobře. Třeba by mi to ublížilo ještě víc, jak by to byl jen mrazivý pohled, kterým by mě probodl.
,,Měla bys to nechat být," ozvala se má nejlepší kamarádka za mými zády. ,,Nestojí ti za to. Alespoň by neměl," pokračovala a raději mě natočila směrem k ní. 

,,Takže si to zopakujeme.." probodla mě vážným pohledem. ,,Alespoň jednou denně si volat, psát a-",,... a alespoň jednou týdně se jet navštívit. Pamatuju si ty pravidla, Nao," ujistila jsem ji.
,,Já jen," povzdechla si. ,,Budeš mi zatraceně chybět," prudce mě  už asi tak po milionté objala a já se nechala. ,,Stačí říct a já neodjedu," zamumlala jsem jí v objetí. Na to se rychle odtrhla a razantně zakroutila hlavou. 

,,Ani nápad," založila si přísně ruce na hrudi. ,,Nebudeš si odepírat svou životní šanci kvůli mně. Navíc se dostaneš daleko od něho a potkáš úžasného kluka, který nebude jako on. Protože ty si někoho lepšího zasloužíš a taky si zasloužíš být šťastná," pokračovala dál. Třásl se jí spodní ret. ,,A teď si vezmi ty poslední tašky a jde se čekat dolů na tvou novou rodinu." ,,Ještě to není moje rodina," podotkla jsem a sesbírala si věci ze země.

Naomi si odfrkla: ,,Ale prosím tě. Ty naděláš," zakroutila očima a pomohla mi se zbytkem věcí.

Sešli jsme dolů všechna patra, nehledíc na zvědavé pohledy ostatních osob obývající tento dům a posadili se do křesel u vrátnice směrem ven. Netrvalo dlouho, než se přišla rozloučit hlavní vedoucí dětského domova a mé vychovatelky. Popřály mi šťastnou cestu a když přijeli Judy a Tom, ještě si s nimi chvilku povídali. 

Nakonec jsme vše nanosili do jejich auta a já si stoupla před Naomi. Té se roztřásl znovu spodní ret a rozbrečela se.
,,Ale no taak," dala jsem obočí k sobě v soucitném gestu. ,,Budeme si pořád volat a psát a navštěvovat se.."
,,Ale už tu nebudeš každý den," vzlykla a znovu mě objala. Judy s Tomem mezitím zavřeli kufr auta a čekali, až se s mou nejlepší kamarádkou řádně rozloučím. Měla to být nejdelší doba co budeme od sebe, od té chvíle, co jsme se poznali, a já ten pocit nejistoty bez ní nenáviděla.

*

Stál tam, na druhé straně silnice, nechápaje pozorujíc, jak se do bílého auta nandavají její věci, jak jí blonďatá kamarádka objímá a jak se loučí. Vnitřně se třásl, ale přesto měl chuť se za ní rozeběhnout a omluvit se. Protože on byl ten kdo to posral. Ne ona. Ne nikdo jiný. Protože on sám si ublížil tím, když Jeremymu uvěřil. Když zas a znovu uvěřil své rodině.

*

,,Kde je?!" zavrčel a probodl všechny přítomné okolo něho. Nikdo ani nedutal. ,,Kde je Jeremy?!"
Nakonec pohled zabořil do černovlasé dívky skoro až krčící se před jeho pohledem plným zloby. ,,A ty ven," přecedil před zuby. Neodporovala. Ani si nevzala zpět svůj mobil a raději se vydala pryč z klubovny.

,,Jeremy!!"rozkřikl se a rozhlédl se znovu po místnosti. Jeho bratr už už nenápadně otevíral zadní dveře, snažíc se nezpozorovaně vyklouznout bez povšimnutí ven, když si ho všiml.

Byla to otázka několika vteřin, než se k němu Connor dostal. Jeho bratr se stačil jen otočil a pokusit se o nevinný úsměv, než dostal první ránu do tváře a druhou ihned za ní. Poté schytal několikrát do břicha a následně se svalil úplně na zem. 

Ostatní se pro jistotu stáhli do bezpečné vzdálenosti. Nikdo se nechtěl přidat k Jeremymu, jelikož jeden pohled na to, jak v bolestech leží na zemi, byl dostatečný důvod se nevměšovat. 
,,Kdo všechno o tom věděl. Hm?!!" rozeřval se a probodával jednoho za druhým pohledem. Všichni své zraky ihned klopili k zemi, neopovažujíc mu čelit.

,,Chci ODPOVĚĎ!" zvýšil ještě víc hlas a jeho zloba v tu chvíli nešla již víc přehlédnout. Bylo to tady. To, kdy si každý připadal jakoby měl za chvíli přijít jeho soudný okamžik, jelikož on zněl jako anděl smrti, ve své pravé podobě. 
,,To jsem si mohl myslet," zakroutil opovrženě hlavou, prošel mlčícím davem, prudce otevřel dveře a vyrazil ven.

*

,,Cait?"
Cukla jsem s sebou, jak to byl jeho hlas, který mnou otřásl. Otevřela jsem oči a odstoupila od Naomi, za kterou stál on v celé své kráse. 
,,Ale heleme se," zatnula jsem dlaně v pěst a opovrženě si ho prohlédla. ,,Tak co to bude tentokrát? Hm? Další připomínky tvé hry? Nebo mi chceš konečně vysvětlit pravidla? Protože já žádná na začátku nedostala," odsekla jsem a přitom z něj nespouštěla zrak. Byla jsem naštvaná, přímo jsem zuřila a měla chuť ho alespoň jednou praštit něčím pořádně tvrdým do toho božského obličeje. Nebo ho tím jednoduše umlátit. 

,,Chtěl jsem se omluvit," pronesl nakonec a mírně sklopil zrak. Bylo na něm vidět, že několik nocí nespal. Prozrazovaly ho kruhy pod očima a mírně popraskané žilky v očích. Ale rozhodně to bylo tím jeho párty stylem. Kdo by taky spal, když jeho celý život je jedna velká párty, že?

,,Já o to nestojím, Connore. Nestojím už o tvou další hru. Už ne. Stačilo mi se spálit jednou, víc nepotřebuju," naposledy jsem ho probodla pohledem, otočila se na Naomi, pousmála se a rychle nastoupila do auta. 

,,Cait, nevěděl jsem to," řekl za okénkem. Snažila jsem se to ignoroval. Mít zavřené oči, dělat, že neexistuju. ,,Prosím." Zněl vážně. Zněl naléhavě a zněl také smutně a frustrovaně. Ale to já kdysi taky.

Nechala jsem ty zpropadené slzy, aby mi klidně tekly z očí, protože já nevěděla, jak jinak si ulevit. Odjížděla jsem od Naomi, z života, který jsem poslední čtyři roky měla a odjížděla jsem od něho. Protože i on byl velkou součástí mého života za tu dobu tady.

,,Jsi v pořádku?" zeptala se opatrně Judy, jak jsme vyjížděli směrem na křižovatku a zahýbali ven z města.
Přikývla jsem a otřela si slzy. ,,Teď už to bude dobrý," vydechla jsem a podívala se konečně ven. Jela jsem pryč. Směřovala jsem do mého nového života. Byl to cesta pryč od něho. Pryč od bolesti.