Caitlin✔

∆27∆

Říct, že jsem nešílela? Lež.
Říct, že jsem se nesmála jeho vtipům? Lež jako největší a nejvyšší věž světa.
A že to byl znovu ten hodný, milý a pozorný kluk ze sprch? Nejkrásnější pravda. 

Nechápala jsem, jak náhle mohl překopat celou svou povahu. Celé to namyšlení, aroganci. Jakoby se náhle uvolnil. A ty hodiny, dny, týdny, měsíce a roky sledování ho za oknem se začali prohlubovat. 

Tolikrát mě svrběl jazyk, jak jsem se chtěla zeptat na koho fotografii se ve svém pokoji tak sklíčeně dívá. Tolikrát jsem se chtěla zeptat, proč k němu do pokoje nikdo nechodí. Ale to by skončilo fiaskem. Věděla jsem to. Nebylo by přeci dobré jen tak prohodit: ,,Máš pěkný pokoj. A vlastně i kytaru. A přesně vím kdy chodíš spát, kdy vstáváš a vlastně tě celé roky sleduju. Ale jinak je dneska večer celkem pěkně." Protože přesně to by mě totálně znemožnilo. A bylo by to horší než ty jeho časté výlevy arogance. 

Nakonec jsme skončili namačkaní v přední řadě u pódia. Cestou tam jsem se skoro ztratila umačkaná v davu, kdyby mě nechytl za ruku a neprotáhl za sebou až úplně dopředu. Možná, že jsem v první chvíli zazmatkovala, jak uchopil mou dlaň a pevně ji stiskl. V té druhé mi to již nedělalo žádné problémy a jen jsem se nechala táhnout skrze dav. 

Když skončila poslední písnička oné kapely, která zrovna hrála, všichni se sklidili z pódia a dav se náhle začal rozcházet do všech stran. Nechápavě jsem hodila pohledem na Connora, který následoval jejich příkladu. 

,,Kam všichni jdou?" zeptala jsem se nechápavě. Ten kluk naproti mě mi však  vysvětlení nedal. Místo toho mě chytil za ruku a čarokrásně se usmál. Možná, že jsem v ten moment i nechala mé srdce bít o něco rychleji, ne že bych to jinak dokázala zastavit. Nechápala jsem, proč se neusmíval častěji. Proč už předtím nedělal svět krásnějším. Ale sobecky jsem si to vychutnávala jen sama pro sebe. A možná, že mi to bylo jedno. Ať se svět klidně obejde bez jeho dokonalého úsměvu, když ho budu mít já.

Dotáhl mě až doprostřed všeho dění. Všude se rozprostírali lidé a rozbalovali cosi z igelitů. Nejdříve jsem nechápala, netušila jsem o co jde, než se mezi lidmi rozsvítilo několik ohýnků.

Lampióny. Všichni okolo měly lampióny! Otáčela jsem se dokola, abych mohla pozorovat stovky lidí, kteří zapalovaly každý svůj speciální lampión. A já ještě více žasla, když jsem se otočila na kluka, který celý večer mával s mými hormony. Tehdy jsem pochopila i význam té igelitové tašky, kterou s sebou už pár desítek minut tahal.

Vyndal svůj vlastní lampión a já žasla stokrát víc, když mi ho podával do rukou, když jsem ho užasle přijala a poté sledovala fixu, která následovala po lampionu. ,,Prý se na ně píšou přání," pokrčil rameny a podal mi ji. 

Nejdříve jsem přemýšlela, co bych již na roztažený lampion měla napsat. A že jsem uvažovala nad spousty nápadů, až jsem tam napsala podle mě ten nejlepší. Alespoň z mého hlediska. 

Poté jsem ho podala usměvavě Connorovi i s fixou, aby na něj mohl také něco připsat. Jen se pousmál a něco malým písmem připsal na druhou stranu. Když si četl mé přání, nadzvedl obočí a tázavě na mě pohlédl. ,,Opravdu si přeješ tohle, princezno? Můžeš tam napsat cokoliv." 

Já na to ale jen zakroutila hlavou. Ani jsem se nezabývala tím, jak mě oslovil.  ,,Štěstí pro lidi znamená všechno," začala jsem vysvětlovat. ,,Kdybych jim přála lásku, nebudou muset být šťastní. Kdybych jim přála peníze, postrádali by zase něco jiného. Ale štěstí je podle mě to nejcennější, jelikož poté už nezáleží na okolnostech co se okolo tebe dějí, protože jsi šťastný tak jak jsi," dokončila jsem mou myšlenku. Nevěděla jsem, co se mu právě lesklo v očích. Nedokázala jsem to pochopit. Možná, že dojetí. Ale v tom klukovi by se snad plně nevyznal ani sám ďábel, natož já. 

,,Přála sis štěstí pro všechny lidi na světě. Proč ne něco pro tebe?" zajímal se dál. Na to jsem ledabyle mykla rameny. ,,Raději to štěstí dám ostatním než sobě. A přeci jenom. Já jsem taky člověk na téhle planetě," zazubila jsem se. ,,Co jsi si přál ty?" zeptala jsem se zvídavě. To už ale zapaloval tmavý hořák nacházející se na spodní části lampionu. 

,,To je tajný," ušklíbl se. ,,Můžu ho vypustit?" zeptal se chvíli na to, když už byl lampión plný horkého vzduchu a byl schopen vzletu. Kývla jsem na souhlas a poté zpozorněla, když náš lampión vzlétl nahoru k nebi, kde už létalo stovky dalších. A já vydechla dojetím. Nikdy jsem neviděla tolik lampiónů najednou. Možná, že na některých fotkách z internetu, ale tohle bylo v porovnání s tímto chabá napodobenina. 

A já se na chvíli ocitla v nočním nebi. Ty lampióny nahradily hvězdy a já si připadala jako opuštěná planeta uprostřed vesmíru. Do té doby než se jeho teplé ruce ovinuly zezadu kolem mě. Trochu jsem s sebou leknutím cukla, ale poté to již nebylo nic víc než ta světélka, vznášející se okolo nás.

A já už náhle nebyla ta opuštěná planeta. Už u mě byl i měsíc, který náhle tak intenzivně nezvykle hřál a zářil. ,,Děkuji ti," otočila jsem se  na něj s vděkem zrcadlícím se mi v očích. 

,,Za co?" zeptal se nechápavě.
,,Za tu malou hvězdu."
Zdálo se, že pochopil, co jsem myslela pod pojmem hvězda. Usmál se. A zas a znovu mi ten večer vyrazil dech. 

Naši krátkou vzdálenost jsem si uvědomila, až když mu zrak padl na mé rty. Rty, které z úsměvu náhle zvážněly při onom uvědomění. Jakoby nestačila jeho vůně okolo mě. Jeho teplo hřející i přes tolik vrstev oblečení. A než jsem stačila cokoliv říct, udělat. Než jsem stačila pokazit tu dokonalou chvilku, přitiskl své rty na ty mé. 

Lehounce, opatrně. Jakoby se bál, že se roztříštím jako nejkřehčí porcelán. A možná, že jsem se tak v tu chvíli i cítila. V tu chvíli, kdy mi ten kluk ukradl můj první polibek. A já si neztěžovala. Ne, když jsem mu ho dobrovolně obětovala. Ne, když jsem se v ten moment mezi těmi hvězdy okolo nás vznášela taky. Ihned jsem věděla, že můj svět náhle nabral úplně jiné obrátky. A bála jsem se, že až se zítra ráno probudím, bude mi to připadat jen jako pouhý krásný sen. Že tímhle jsem dobrovolně jako divá zvěř vstoupila do jámy lví, ze které není uniku.  

~ Takže lásky moje. Dneska trochu kratší, ale zato tam nastal na konci ten zlom a mně bylo blbé to nějak více rozvádět. Jinak hrozně moc děkuji skoro za 4K přečtení! A jdeme dáál! Mám teď ale napsaných už jen šest kapitol dopředu a další nestíhám dopisovat. Takže za pár týdnů budou kapitoly vycházet už jen místo dvou, tak jedna týdně. (._.) Musím domyslet tu hlavní zápletku. Takže vlastně stejně jako vy, vůbec netuším jak tato kniha dopadne. (o.o) Ale zato hrozně moc děkuji za všechny podporující komentáře! Neskutečně si toho vážím! <3 ~