Caitlin✔

∆32∆

Definice nejhorší kocoviny? Tak bych se právě v tu chvíli popsala. Hlava byla jakoby ji někdo svíral svěrákem, žaludek se plavil na lodi uprostřed hurikánu a svět okolo se ještě mírně točil. A mít totální okno z mnoha kousků večera bylo snad ještě sto krát horší. Převalila jsem se na bok, položila si ruku na hlavu a nevrle zabručela.

,,Dobré ráno, princezno," uslyšela jsem jeho hlas. Možná, že se tak trochu smál, možná že taky ne. Můj mozek to v ten moment nedokázal rozlišit. Hlavní ale bylo: ,,Kde to sakra jsem?!" vyletěla jsem do sedu a zmateně se rozhlížela po pokoji. Connor seděl v křesle s úšklebkem na tváři. 

,, Řekněme, že ty a alkohol nejdou moc dohromady," pokrčil rameny. To ale stále nebyla odpověď na mou otázku. ,,Jsi u mě. Rodiče jsou týden u známých, jinak bych tě sem vzít nemohl," vysvětlil a pohledem hodil k nočnímu stolku. ,,Máš tam prášek, co ti pomůže s kocovinou a pomerančový džus. Doufám, že nejsi alergická," pozoroval, jak se natahuji pro prášek a sklenici. 

Málem jsem se zakuckala, když jsem si všimla, že na sobě nemám to, v čem jsem přišla. Hodila jsem po něm trochu vystrašený výraz, jak to již víc nebyly Naominy šaty, co jsem měla na sobě, ale velké šedé tričko. Podle mé dedukce nejspíše jeho.

,,Převlíkl jsi mě?" vytřeštila jsem oči. On však jen v klidu pokrčil mírně rameny. 
,,Zvracela jsi," odvětil prostě. ,,Hodně. A šaty to odnesly. Spodní prádlo, mimochodem moc hezké, máš furt na sobě, pokud tě to zajímá." A já už otevírala pusu, že něco namítnu. Místo toho jsem se cítila pěkně trapně. Nechala jsem hlavu padnout do dlaní a promnula si tvář. Musela jsem vypadat příšerně. 

,,Měl jsi mě tam nechat a nedělat si se mnou tolik starostí," podívala jsem se směrem k němu. ,,Byla jsi opilá v příliš nebezpečné blízkosti mého bratra. Myslím, že už to bylo dostatečně velkým důvodem tě odtamtud dostat," vysvětlil a vstal. ,,Ou," začala jsem znovu, jak si můj mozek začal vybavovat útržky večera. ,,Shodila jsem ho do bazénu," zasténala jsem trapností. Potom jsem ale stáhla obočí k sobě. 

,,Počkat. Shodil jsi ho potom taky? Proč? Co jsi mu tam říkal?" ptala jsem se se zájmem v hlase. Přešel k posteli a sedl si na její okraj ihned vedle mě. ,,Že pokud se tě pokusí ještě jednou byť jen dotknout, tak to neskončí jen u jeho mokrých vlasů." Možná, že to bylo tím jeho pohledem, kdy jsem věděla, že to myslí smrtelně vážně. Ale jedna z jistých věcí byla, že jsem neměla v plánu nechat se políbit od kohokoliv jiného. Bylo to díky jeho vzhledu? Tělu? Oh, sakra že ne. Stačilo se podívat do těch jeho proklatých očí a já se dobrovolně topila. 

,,Děkuju," zašeptala jsem a položila svou ruku na tu jeho. ,,Za všechno." 
Musela jsem v tu chvíli vypadat jako čarodějnice, která to na koštěti narvala plnou rychlostí do křoví, a potom ležela několik dní v bezvědomí. A tak jsem nechápala, proč ještě neutekl, protože já osobně bych vzala co nejrychleji nohy na ramena a někam se schovala.

,,Dojdu ti pro něco k snídani," pousmál se a vstal. ,,Nějaké speciální přání?" otočil se ve dveří. 
,,Sním cokoliv," roztáhla jsem rty do velikého úsměvu. 

Když zmizel za dveřmi, přišlo to velké uvědomění. Byla jsem u něho v pokoji. V tom, který jsem šmírovala celé dva roky z okna naproti. A tak jsem vstala, přešla k oknu a zadívala se směrem, kde se nacházel můj pokoj. Bylo to zvláštní, hledět na tu budovu z tohoto úhlu. Vypadala v celku pochmurně na rozdíl od té, ve které jsem se nacházela. 

Uvědomení druhé. Jak jsem tak koukala do mého okna, kde jsem většinu volného času posedávala na parapetu, nebylo vůbec tak nenápadné, jak jsem si vždy myslela. Přímo bilo do očí.