Caitlin✔

∆15∆

Šli jsme o něco déle, jelikož to do našeho tábořiště nebylo úplně blízko a já zrovna nejsem peříčko. Sice nejsem tlustá a ani při těle, ale i má nízká váha dá člověku zabrat. 

Proto jsme dávali každých pět minut krátkou pauzu. Naomi mezitím volala Benovi, aby o nás neměl strach, že se o pár minut zdržíme. Ten s tím neměl sebemenší problém. Prý zápolili s rozděláváním ohně, který se stále nedařilo zapálit.

Do tábora jsme došli okolo sedmé hodiny. Měli jsme zpoždění něco okolo patnácti minut, ale to nebylo nic světoborného. Ben mě ihned prohlédl a ošetřil jak mou zraněnou ruku, tak i kotník, který byl mírně naražený, ale nic vážného s ním nebylo.

Druhý den s ním již budu moct hýbat a bolest zmizí. ,,Jsem velmi rád, že máme první vlajku, ale příště tolik neriskuj,'' ponaučil mě. 

,,Jen jsem běžela,'' zamrmlala jsem a pohledem probodávala můj obvázaný kotník. Namazal na něj nějakou mastičku a také nechtěl abych s ním tolik hýbala a tak mi ho obvázal bílým obvazem. 

,,Prostě buď opatrnější. Dnes už nikam nepůjdeš, stejně tak jako tvůj tým. Ale budete hlídat. Od deseti do jedné. Baterky si mezi sebou střídejte jak chcete,'' pousmál se a opustil náš stan.

 Naomi ihned poté vklouzla dovnitř společně s večeří držící na talířku v její ruce. ,,Na,'' zazubila se a podala mi ji. Vděčně jsem ji poděkovala a pustila se do bagety, což byla pro dnešní den naše večeře. ,,Už konečně založili ten táborák,'' obeznámila mě lhostejně. Spíše to prohodila jen aby nebylo trapné ticho, než že by jí to zajímalo. ,,Tak to je fajn,'' zamumlala jsem s plnou pusou.

,,Bylo pěkné, že ti Connor takto pomohl,'' nahodila po chvilce ticha. Mezitím jsem svou večeři již snědla a zaujatě si prohlížela mou bolavou nohu. ,,To ano. Bylo to od něj hezké. Stejně tak jako ten náramek,'' podotkla jsem a podívala se na mou ruku, kde se třpytil stříbrný náramek od Naomi. 

Blondýnka si založila ruce na prsou a zamrkala svými dlouhými, namalovanými řasy. ,,Ale kdyby jsi s ním nešla někam pryč, náramek by jsi neztratila a on ti ho nemusel vracet,'' vyčetla mi. Vůbec jsem nechápala o co jí jde.

,,Co to s tebou je?'' zamračila jsem se a čekala co z ní vypadne. Ona však jen mlčela se rty semknutými do tenké rovné linky. ,,Fajn, tak si mlč. Ale já si jdu na chvilku odpočinout,'' mrzutě jsem se na ni podívala a zalezla do mého spacáku. Naomi na to jen něco zabrblala a vyšla ze stanu ven.

*

Probudila jsem se o pár hodin později. Mobil mi ukazoval tři čtvrtě na dvanáct. Unaveně jsem zalezla zase zpět do tepla mého spacáku, ale můj mozek nedokázal podruhé vypnout. 

Naštvaně jsem se posadila a nasadila si lehký svetřík, který byl položen vedle mého batohu s věcmi. 

Naomi ve stanu nebyla. V první chvíli mi to přišlo divné, ale poté jsem si uvědomila, že máme od desíti do jedné do rána hlídku a tak jsem se uklidnila. Nazula jsem si boty a potichu vyklouzla ze stanu ven. Ihned mě ovanul chladný větřík, ale nebylo to nic hrozného. 

Stoupla jsem si a přenesla váhu na můj bolavý kotník. Ihned mnou projela ostrá bolest. Sice již nebyla tak hrozná, ale i tak to bolelo. Zaklela jsem a rozhlédla se po tábořišti. 

Zahlédla jsem světlo ohně, který se nacházel mimo kruh vytvořený ze stanů a uviděla tmavou siluetu sedící ke mně zády. Vydala jsem se tedy tím směrem doufající, že to bude Naomi, Paul, nebo Ben. 

Cesta mi zabrala několik minut, jelikož jsem na nohu nemohla skoro došlápnout. Nakonec jsem však došla, spíše dokulhala, až k ohni, usadila se kus od siluety a až poté na ni pohlédla. ,,Connor,'' špitla jsem spíš sama pro sebe, ale on to slyšel. Nebylo divu. Všude okolo bylo úplné ticho. Jen občas zapraskalo v ohni, ale nic víc se neozývalo.

,,Caitlin,'' pronesl na oplátku a pobaveně se uchechtl. Seděl mírně shrbený na své šedivé mikině a něco dřímal v ruce. Po chvíli jsem zjistila, že je to malý nožík. 

,,Co tady děláš?'' vypadla ze mě první otázka, která mi prolítla hlavou. ,,Máme hlídku,'' hodil po mě pohledem. V jeho modrých očích se přitom zableskl rudě zářící oheň, který již ozařoval jeho mramorově bílou tvář. 

No jasně že máme hlídku, řekla jsem si v hlavě a dala si imaginární facku. Lepší otázka nebyla?

Povzdechla jsem si. ,,Ještě jsem ti nepoděkovala za to, že jsi mě nesl až sem do tábořiště,'' odmlčela jsem se. ,,Takže ti děkuju,'' pousmála jsem se a sundala si můj svetřík. U ohně bylo docela horko. 

,,Nemáš zač. Jsem prostě úžasný,'' zazubil se a dál si pohrával s blyštivým nožíkem.

,,Mohu se tě na něco zeptat?'' Z jeho nožíku jsem zaměřila pozornost na jeho obličej. Hrál na něm nepatrný úsměv. ,,Chceš se zeptat, proč se chovám tak jak se chovám?'' 

Jeho obličej zůstával stejný. ,,Přesně tak. A já hádám, že mi to neřekneš.'' Můj pohled se obrátil k ohni, který pomalu dohoříval, ale i přesto stále dodával dostatek tepla, aby mi nebyla zima.
,,Možná ti to někdy řeknu. Ještě nějaké otázky?'' ,,Jednu mám,'' vydechla jsem a promýšlela si, jak ji utvořím. Nakonec jsem se zeptala. ,,Proč se chováš jinak když si jenom se mnou a odlišně, když jsou ještě okolo lidi?'' 

Chápala jsem, že ta věta není až tak dobře poskládaná, ale pořád mi to vrtalo hlavou. Když jsme byli jen my dva, choval se mile, přátelsky. Ale když byl někdo na blízku, nebyl až tak vřelý. Spíš se choval arogantně a chladně.

,,Se ti jenom zdá,'' utrousil. Já však věděla své. ,,Vidím to. Proč mi to nechceš říct?'' nechtěla jsem se vzdát. Chtěla jsem vědět, proč to tak je. On je ten kluk, kterého jsem si vysnila za tím oknem v dětském domově, jen s menšími odchylkami. Ale před ostatními to ukrývá až moc dobře.

,,Víš co, Cait?'' přesunul na mě svůj pohled. Poté se zvedl, přešel ke mně a sedl si. Takovou reakci jsem ani v nejmenším nečekala. 

Jeho oči se zamořily do těch mých a srdce se mi snad zbláznilo. Tlouklo tak hrozně rychle. Tělo se otřáslo pod dotykem jeho ruky, která se dotkla té mé. 

,,Víš, Cait,'' začal znovu. Přiblížil se k mému uchu, až se kůže jeho obličeje dotkla té mé. Cítila jsem, jak mě má smysli opouští. Vnímala jsem jen jeho dech, dokonalou vůni vznášející se kolem něj a každý jeho dotek. 

,,Jsem z tebe zoufalý," zašeptal. Nechápala jsem ho. Zoufalý. Proč by byl ze mne zoufalý? ,,Proč?'' přivřela jsem oči a nechala se usnášet jím samotným. ,,Nedáš mi ani spát. Jsi všude. V mých myšlenkách, vídám tě i ve svých snech. Co jsi zač, Caitlin?''

Nasucho jsem polka. ,,Měla bych se tě ptát na to samé, Connore,'' naznačila jsem to, co mnou celé ty dny manipulovalo. Nedalo mi to spát a zahalilo to mou mysl. Byl a je to právě on. Ten chladný a namyšlený Connor Salvart.

,,Dobrou noc, Connore,'' odtáhla jsem se od něj a vstala. Nevnímala jsem tu bolest, která se přenášela z kotníku do mé hlavy, protože v ní momentálně bylo něco zcela jiného.