Když oči plakaly

1. Půlnoční dáma

Hodiny půlnoc odbyly,
tvé nohy po schodech kráčely.
Do nejvyšších sfér šlapaly,
osamělou dívku hledaly.

To děvče na tebe čekalo,
po láskyplné náruči toužilo.
Jen s tebou hodlalo své srdce spojiti,
tvou ochranu tady a teď přijmouti.

Ty její prosebné volání vyslyšela,
náhle za tenkým hláskem spěchala.
Možná jsi někde v srdci věděla,
že bys ji samotnou nenechala.

Od té doby se dívenka dívala,
tebe noc co noc vyhlížela.
Pak vždy, když dvanáctá odbíjela,
jsi k jejímu loži přicházela.

Jednou na cestě tě osud zradil,
ošklivě ostrou dýkou poranil.
Šaty v sukni roztržené,
tváře notně zohavené.

Bylas krásná dáma půlnoční,
protnula dívčin duel emoční.
Teď však máš šátek přes líce,
špinavé, prošoupané střevíce.

Kdo tobě tak ublížil,
tebe takto ponížil?
Děvče svůj zrak odvracelo,
jeho nitro krvácelo.

„Tolik já v tebe věřila,
ty můj život tvořila.
Stříbrnou lunu do něj přinesla,
smutek temných obloh odnesla."

Takto deník květinky začínal,
na světlé chvilky s dámou vzpomínal.
Poté slečna posmutněla,
hned po setmění osaměla.

Po tom odloučení přišla jsi zas,
kdo ví, zda tvůj návrat proběhl včas?
Tvá krása zářila víc než předtím,
už z tebe opadl ten temný stín.

Znovu ses stala měsíční princeznou,
hvězdnatého nebe kopretinou.
Navíc tě zdobily šaty třpytivé,
v hlase zněly tóny něžné, důvěřivé.

Přestože se ti za pasem dýka třpytila,
vypadalas jak bílá laňka spanilá.
Sevřelas dívenku v náručí,
ona pak byla v tvém područí.

Jen s tebou chtěla býti
a dobře se cítíti.
Však přitom samu sebe ztrácela,
svá tajemství v slzách utápěla.

Tajila, co v sobě právě pociťovala,
svou starou ochránkyni očekávala.
Ta nová se obláčkem mlhy stala,
samý bol i trápení dívce dala.

Občas slunce svítilo,
na nebi se třpytilo.
Dlouho však byla jen temnota,
smutná jako třináctá komnata.

Vidělas, kterak dívka plakala,
ty její trápení do větru šeptala.
Jenže i tvé srdce posmutnělo,
v kámen bezcitný se proměnilo.

Hodiny půlnoc odbily,
děvčeti pravdu odkryly.
Jeho iluze v prachu zmizely,
slepé oči dokořán otevřely.