Když oči plakaly

9. Bolest ztracených vzpomínek

Ztratil jsem svou milovanou,
vzpomínky na ni zůstanou.
Ač hrdě hruď musím vypínati,
nechám slzy po lících kanouti.

Jdu dál, teď žiji v zemi jiné,
na první pohled velmi bohaté.
Pořád v sobě bolest skrývám,
smutně do dáli se dívám.

Když jsem sám,
o míru v duši sním.
Ještě neumírám,
jen osaměle bdím.

Rád bych si někoho našel,
své strasti i slasti sdílel.
Někoho lepšího, než byla
moje princeznička spanilá.

Jednou jsem hřebečka osedlal,
na průzkum okolí se dal,
potkal krásnou levanduli,
nevinnou bleduli.

Vypadala, voněla přímo božsky,
až zamiloval jsem se požitkářsky.
Nic takového já ještě nezažil,
takové pobláznění nepochopil.

Pokud tamta zpychla,
až se mi zprotivila,
když nás síla moci rozdělila,
z ní udělala panovníka,
ze mne služebníka,
už musel jsem dál jíti,
od snoubenky se vzdáliti.

Tentokrát to snad bude jiné,
okouzlující, přímo nádherné.
Již nevím, jak dlouho na ni zírám,
minulost v ní v duchu pohřbívám.

Zapomínám, ztrácím vzpomínky,
zkušenostmi broušené kamínky.
Mám v hlavě jen tu princeznu,
v dobách zla zářící květinu.

Chci trávit čas pouze s ní,
být její věrnou orchidejí.
Každičké přání jí splním,
plně se dámě podřídím.

Ona mne pak obdaruje,
lásku, něhu mi odkryje.
Zahrnuji já pak dámu se závojem
svým zářivým mužným květem.

Vidím však, že cosi před zraky skrývá,
postupně do sebe se uzavírá.
Vždyť my si slíbili upřímnost
i trvalou, vzájemnou oddanost.

Velmi ji tíží o smrti myšlenky
temné jak vadnoucí pomněnky.
Žádá si zemříti,
mne navždy opustiti.

Já už ale byl jednou sám,
vlastnímu osudu ponechán.
Nechci tedy nic než pravdu slyšeti,
již podruhé se nechat oklamati.

První dáma mě jen zranila,
rána se však s láskou zacelila.
Ta druhá si ale ráčí přáti
srdce silou mi z hrudi vyrvati.

Ovládá mne bolestná agónie
horší než zvadlá petunie.
Ona mou duši spoutává a mučí,
až nitro bolestí ukrutnou skučí.

Miluje mě způsobem zvráceným
a mnou naprosto nepochopeným.
Já se té ženě celý zaprodal,
vlastní svobodu i čest věnoval.

Nyní již toužím k první milované
vrátit se, žít s ní opět spokojeně.
Tu propast nám vyhloubila vyšší moc
aby mezi námi byla navždy noc.

Ji na královnu korunovali,
nenávist do ní tvrdě vtloukali.
Proto mne odmítla,
hned nato poranila.

Vzpomínky se vrací,
černotou se plní.
Přijíždím zklamaně zpět,
opouštím ten druhý svět.

Vcházím do bran ochromen,
v dušičce láskou zlomen.
Avšak sám sebou nejsem,
když v nitru zářím hněvem.

Stanu před pannou spanilou,
jak sněženečka rozkvetlou.
Jenomže, ač chci, nepoznávám ji,
jen matně si dívku vybavuji.

„Kdo jsi?" ptám se opatrně jí,
střípky paměti prázdnotou mi zejí.
„Mám pocit, že odněkud tě znám,
žel na víc si již nevzpomínám."

„Kdo ti něco tak zlého udělal,
že mne tobě z hlavy vymazal?
Jsem tvou rudou růžičkou,
láskou zalévanou kytičkou."

Pořád na ni civím,
jejím slovům se divím.
Souvislosti nepřicházejí,
jen po částech se objevují.

„Pojď, pomohu ti poskládat
vše, co jsi předtím zapomněl.
Budu si s tebou povídat,
abys mě rád znovu měl."