Když oči plakaly

14. Zámecká paní

V dáli někde na mne číháš,
ostří do srdce zabodnout hodláš.
Ať jsi daleko, či blízko,
čekáš, až mi bude v nitru úzko.

Já ráda tě měla,
dokud ti zbraň u pasu nevisela.
Pak jsem však prozřela,
jakmile smrtící čepel uzřela.

Tou částí mě ses časem stala,
tou, kterou jsem pak nesnášela.
Bolest ve mně pulzovala,
jak tys svou dýku tasila.

Čekalas na tu chvíli osudnou,
abys zabila laňku spanilou.
Vždyť dle tvých slov
vypadala jsem tak nevinně,
do konce věků zranitelně.

Zrovinka já v zahradě trhala kvítky,
nádherně sněhobílé karafiátky.
Avšak náhle celá strachy ztuhla,
ani na krok se od místa nehla.

Plížila ses jako stín,
hned dušinku zalil splín.
Jen proč se nyní tolik strachuji,
když si vroucně s tebou dopisuji?

Žes to ty, já nějak tušila,
jakmile ses přiblížila.
Přestože ti do skrání nepohlédla,
tvůj obvyklý šat jsem snadno poznala.

Vím, že ráda chodíš v černém,
míváš líce skryté pod šátkem.
Ačkoliv já se tě měla báti,
začala tobě stále více důvěřovati.

City se ve mně mísily,
boje proti sobě vedly.
Přesto jsem k tobě natáhla ruku,
v srdci náhle pocítila lásku.

Jak tohle jenom možné bylo,
když nitro o jinoších snilo?
Leč cítit v břiše motýly svedlo,
k tomu trochu krásy na nich zřelo.

Proč najednou si přálo paní temnou
víc, nežli nějakou růži rozkvetlou?
Vždyť přece s rizikem mělo počítati,
kruté smrti v zahradě se obávati.

Už několikrát jsi mi vraždou hrozila,
ač já nikdy tvých slov nedbala,
pouze jak statný hřebec se vzpínala,
dokud tys k rozhodnutí nedošla.

Jednou mi však kvítky milejší byly,
opustit tvé panství mne donutily.
Tehdy jsem uprostřed plesu utekla,
do sedla svého bělouše nasedla.

Za svitu Luny cválala až k zámku,
jež v mých očích zářil na dálku.
Netušila, že ty mne chceš dostihnouti,
nechat všechno ve mně uhynouti.

Tentokrát jsi skutečně
ostrou dýku držela,
abys vroucné city k tobě umlčela.
Skutečně mi srdce probodla,
když moje ruka karafiáty trhala.

Dušička nadšeně se netvářila,
při pohledu na své tělo plakala.
Tos mi celou dobu smrt přála,
abys takovou ukrutnost spáchala?

Nikdy já ani v nejmenším netušila,
že ty bys někdy lstí schopná byla.
Proč sis jenom přála,
abych si já s tebou hrála?

Ne, že by mě naše hry nebavily,
leč nejistotu, smutek způsobily.
Vlastní štěstí jsem pro ně obětovala,
svých zámeckých květin se vzdávala.

Možná já v tom prsty také měla,
stejně jsem však rozchod chtěla.
Odvahu na něj sbírala,
jakmile v tobě kousek zla uviděla.

Z respektu ani slovo nepromluvila,
pořád se k tvé siluetě klaněla.
Jak bohyni tě vzývala,
pouto s tebou uzavřela.

Nikdy jsem si totiž nepřála,
abych ostří dýky poznala.
Přesto jsi jí mě jednou v noci zabila,
daleko od zámečku štěstí pohřbila.