Když oči plakaly

13. Návrat k sobě

Ty květe lásky sil,
proč jsem tě jen opustil,
před ostatními pomluvil,
tvé jméno očernil?

Vždyť nás osud poutem spojil,
aby náš vztah nikdo nerozdělil.
Hvězdy nám přály,
abychom se k světu měli.

Moje oči mohly občas plakati
štěstím i smutkem zároveň,
tvoje ruce mne směly objímati,
rozsvítit mi každičký den.

Viděl jsem sice dost zvláštností,
pocítil taktéž mnoho radosti.
Zahrnovala jsi mě doteky
více než jiné květinky.

Zřejmě jsi mě takto učila lásce,
jak všem kolem sebe rozzářit líce.
Rozsvítilas něžného přátelství svíce,
byla proti jakékoli sázce.

Ty vroucné city, co já k tobě měl,
k nikomu jinému dříve necítil.
Asi k tomu vedla náhoda,
s jakou ses se mnou seznámila.

Já z pekla štěstí nalézal,
temnotou se prodíral.
Poté tebe spatřil,
hnedle si tě vyvolil.

Stálas tam jako kůl v plotě,
zranitelná jak drobné kotě.
Možnás na mě čekala,
aby ses pak dočkala.

Jiného sis k sobě nehledala,
neboť jsi jen mou náruč žádala.
Ty snad ještě dříve milovala,
než mé oči i rty uviděla.

Mezitím již tři léta uběhla,
než se nad námi obloha stáhla.
Radost vystřídal smutek,
mou duši ovládal vztek.

Sice mnohé snésti dovedu,
dívat se na tebe nesvedu.
Stal jsem se vzduchem,
jen prázdným prachem.

Já na tebe pořád mával,
abych si tě znovu získal.
Do větru šeptal tvé jméno,
rozkošné osudu věno.

Ani sis mne nevšímala,
pýchou hruď se dmula.
Nos nahoru jsi hrdě nosila,
pohledem o mne nezavadila.

Tolik sám jsem se cítil,
jen o sladké pomstě snil.
Síly sbíral, pak ti vzkaz poslal,
kde tvoje jméno očerňoval.

Když jsi mě náhle uzřela,
tvá hnědá očka plakala.
Leč tys pak mnou pohrdala,
radši jiného sis našla.

Poté jsem vás potkával,
vřelý vztah vám dvěma přál,
přičemž svého činu litoval,
proč jsem tě jen tolik pomlouval?

Já o tobě šířil zvěsti,
zlostí zatínal pěsti.
Proč jsem se k Bohu nemodlil,
hříšným pokušením se mstil?

Nyní si už přál jen smír,
v srdéčku svém i tvém mír.
Párkrát chtěl rozum do hrsti vzíti,
vlastní chyby napraviti,
tobě v dobrém domluviti.

Nakonec jsi litovala
bolu, jaký ty mi dala.
Ohnivá vášeň a zlost tě opustila,
za vlastní pýchu omluvu věnovala.

Já též toužil hříchy z rukou smýti,
dušinečku od tmy očistiti.
Baladu jal se pro tebe složiti,
všechny city do srdce zas vložiti.

Poté jsem v líčkách uzřel radost,
opustila mě poslední starost.
Bohužel nikdy dobře nebude,
zlá minulost v nás obou zůstane.

Tys sice nyní možná šťastná,
líce máš radostí červená,
studuješ však ode mne daleko,
opravdu je ti tak dobře, lásko?