Když oči plakaly

16. Vadnoucí orchidej

Ty, orchidejko milá,
proč jsi jenom uhynula?
Ty, květinko spanilá,
proč jsi mne tu opustila?

Já ráda k tvým květům čichala,
tys do ouška hezká slůvka šeptala.

Po večerech si s tebou povídala,
láskou vroucnou tě zalévala.

Bez tebe těžko se mi odcházelo,
bez tebe těžko se mi sny tvořilo.
Tolik jsi mi v oněch chvílích chyběla,
přesto ses domů vždycky včas vracela.

Když jeden květ zanikl,
hned nato nový vznikl.
Přesto chvílemi jsem si myslela,
že odejíti pryč jsi chtěla.

Proč něco takového hodlala,
to já nikdy nevěděla.
Přesto jsem jednou pocit měla,
jako bys mi umírala.

To se o tebe musím lépe starati,
když přeješ si v komnatě mé zemříti?
Z jakého důvodu chceš po mně zříti,
jak chystáš se na věčné časy odejíti?

Co ti u mne chybělo,
že nyní tvé nitro hynulo?
Možná reaguješ na mé sny potemnělé,
krve, bolesti plné,
fantazie zvrácené.

Často odcházím k ranči
westernovému,
procházkovému místu
oblíbenému.
Kolik utrpení mou hlavinku popadalo,
že tolik týrání postav ji napadalo.

„Nezabiješ", jalo se Desatero praviti,
dle nějž nesmí nikdo nikoho zabíti,
avšak též si ublížiti nebo hněvati,
tak proč o smrti orchidejí
mám chuť tolik sníti?

Jak psací ego poručilo,
tak se i v textu stalo.
Něco tě tedy trápilo,
něco tě tedy mučilo.

Možnás byla na mne napojená,
kdy tys v mukách umírala,
ty moje orchidejko spanilá.
V poutech jsi, dívenko, skončila,
rty šátečkem jsem ti zavázala.

Ze studánek tobě z očí říčka tekla,
něžná líčka smutkem skrápěla.
Bodejť bys neumírala,
když ti matička bol v srdci darovala.

Dívčino z plání, tolik jsi křehoučkou,
nazývaná orchidejí slaďoučkou.
Stále barvitě vzpomínám,
že tys mezi koňmi pobíhala,
o strastech si zdát nenechala.

Nespoutaností zářily tvé tvářičky,
nachově zbarvené jak za okny kytičky.
Nyní vyčkávají na příchod vrahův,
až místo tebe promluví nůž sadistův.

Hle, již dveře otevírá,
petrolejku v ruce třímá.
Obětovat bohyni tě hodlá,
bohyni temnoty i zla.

Přeje utrpení lidem nevinným,
naslouchá přitom choutkám svým.
Už čepel tasí, žádá si tě zabíti,
chuděrko milá, nemůžeš se vzepříti.

Ty, orchidejko spoutaná,
proč já tomu dopustila?
Ty, květinečko týraná,
proč já ti tohle jen přála?

Vždyť jsem tvoje maminečka,
osud do dívčího srdíčka vepsala.
Vždyť jsem tvoje stvořitelka,
výšivky z linek děje do tebe vetkala.

Místo svatby ti smrt dala,
tmu kolem údů rozprostřela.
Tvými přidušenými vzlyky se kochala,
když tys na sektářově lůžku ležela.

Jen několik řezů stačilo,
aby tělo s duší pouto přerušilo.
Bylas kytička,
nyní jsi bludička.
Kam odešla hrdinečka,
utrápená celičká?

Jakmile jsi odcházela,
já na tebe kapesníčkem mávala.
Možná jsem pouze poslouchala,
co knížečka má i tvá povídala.

Tvůj příběh, toť tragédie,
a ne žádná komedie.
Potkat tě musela agónie,
zlá, bolestná melancholie.

Muselas tedy zemříti,
aby tvůj milý mohl žíti.
On již pospíchá za vrahem,
svým zvráceným brachem.

Už nějaký pátek jej podezřívá,
na vhodnou chvíli vyčkává.
Nyní důvod k pomstě nalézá,
cesty plné duelů vynalézá.

Jeho kord jednou rozhodne,
až vše kolem utichne.
Pomstí však smrt její,
ať splní, co dívčiny sny si přejí.

Že bych nakonec tak krutá nebyla,
má květinečko líbezná?
Že bych přec vše v dobrém myslila,
má orchidejko nevinná?