Když oči plakaly

18. Ateliér smrti

Kam moje noha vkročila,
tam se mi hlava točila.
Mnoho dojmů nesvedu vstřebati,
však ještě nevím, co dál čekati.

Dáma v černých šatech přichází,
do paláce umění teď vchází.
Vestu nosí, ještě šátek přes líčka,
při pohledu bojí se má dušička.

Mezi obrazy, zátišími
nastává jen krutost,
jakmile señora žádá si
ode mne oddanost.
Chce ze mě loutku svých
přání učiniti,
srdce do hlubokých
jizev poraniti.

Doufajíc, že najdu zaslíbení,
netuším o budoucím utrpení.
Každým dnem mi dýku k šíji přikládá,
kazit mně při tom práci ještě zvládá.

Přeje si, abych jí svá
tajemství vyzradila,
přeje si, abych se všem
rozmarům podřídila.
Prý mně někdo v minulosti ublížil,
jen její bratr by prý veškeré zlo
z mé dušičky vymýtil.

Na plátno vrané koně maluji,
písničku tesknou si prozpěvuji.
Přemýšlím, copak odpověděti,
nechci své svoboděnce službičku
v ráji štětců, barev vypověděti.

Toužím o šťastných zítřcích sníti,
navždy jen sama sebou býti.
Nechci spoutaná v křesle sedávat,
bláznu, fanatikovi se oddávat.

Ona na podmínce trvá:
„To abys byla pouze má."
Zradu za tím trochu tuším,
když si všechno uvědomím.

Já ničemu neporozumím,
přestože s očky otevřenými bdím.
Ateliér jsem přijala,
bych smysl žití nalézala,
vlastní zájmy rozvíjela.

Zpočátku tak nevinně vypadal,
krásný kavalírek mě do něj zval.
Možná dámě společnost dělal,
proto mě před ní nevaroval,
zřejmě si, plný omámení,
neuvědomoval,
že by mi někdy výtvarný
salon ubližoval.

Od první schůze tam již nevkročil,
nic mi dál už nikdy nevysvětlil.
Jen paní do dílny posílal,
z ní strach též možná dostával.

Sama, samotinká jsem tady tvořila,
ač nerada, s majitelkou hovořila.
Její tváře nikdy nespatřila,
jelikož je vždycky u mne skryla.

Myšlenky té dámy vůbec nechápala,
hlasům srdce té ženy nerozuměla.
Prý zápal pro umění obdivovala,
zároveň ale mou přítomnost trpěla.

Ráda by se mnou spolupracovala,
přitom mne z ateliéru vyhodila.
brachu exorcistovi obětovala,
něžně srdce v mé dušičce usmrtila.

Jakmile jsem mohla z místa odejíti,
do dámského salonu vstoupiti,
s přítelkyní konverzovati,
se vším se jí svěříti,
příležitosti využila,
celou pravdu na kamarádku vylila.

Zřejmě byla podvodnicí,
temných sil pistolnicí.
Všechny malířky k sobě lákala,
aby pak zbraně mluvit nechala.
Dívky v komnatách svých zabila,
nožem podřízla,
koltem střelila.

Tolik jsem se polekala,
až jsem strachy omdlévala.
Společnice pilně křísila,
aby mne k životu vzbudila.

Popadlo mě odhodlání,
že se nevzdám malování.
Pouze děl předchozích umělkyň
budu si všímati,
na veškeré zlo,
co mě potkalo,
pak zapomínati.

Štětec znovu po plátně přejíždí,
maje pomalé tempo hlemýždí.
Srdceboly jsou v barvách topeny,
dokud nezní umíráčku zvony.

Hle, klapot bot idylu narušuje,
jistotu z mého nitra ukrajuje.
Zas hodina blízkého skonu udeří,
když temná postava vchází do dveří.

Opět nerozumím jejímu chování
neb té prokleté paní vzezření.
Dolní půlka obličeje
jak obvykle zakrytá,
Dle jejího obyčeje
u pasu kudla nabroušená
i pistole nabitá.

Proč jenom tohle zapotřebí má?
Proč jen nástroj smrti v ruce třímá?
Směrem na mne míří,
zlo do prostoru kolem víří.

Prásk, bum, duše dál krvácí,
přítomnost múzy se ztrácí.
Též jiskra z očí mých odchází.
malířský stojan se k zemi skácí,
vůle tvořit mi stále více schází.

Učiní ze mne další oběť řádění,
pozve svého muže jako svědka dění.
Hledí na mrtvou malířku
pln uspokojení,
ženiných zvrácených choutek
cítí ukojení.

Došlo k oné jisté přesmutné události,
před nimiž rty té ze salónu varovaly.
Přesto však ničeho nedbaly
nikterak se nevzdaly,
když ateliér milovaly.
Pouze jeho majitelku nenáviděly,
pod její vládou trpěly,
plny utrpení a bolesti.

Ateliérku opěvovaný
i v hloubi duše proklínaný,
co tě jenom vedlo k tomu,
že, plna odvahy,
bez bázně, hany,
přiblížila jsem se skonu?

Jací lidé to v tobě přebývají,
když takové ohavnosti páchají?
Kolik tady polibků múz zemřelo,
hrob v nitru tvém nalezlo,
dámu, bratra, kavalíra uzřelo?