Byla jednou dívenka,
něžná jako panenka.
Smaragdová očka měla,
na poličce seděla.
Tu někdo o děvče zájem projevil,
hned za nejmilejší hračku prohlásil.
Doma jí lože přichystal,
vroucně se o ni postaral.
Její vlasy hřebenem pročesal,
jménem láskyplně oslovoval.
Do honosných šatů oblékal,
slzy dojetí přitom proléval.
Miloval ji, avšak cítil,
že u něj něco špatné bylo.
Bolest v nitru ucítil,
srdce jeho plakalo.
Chtěl v ní zřít všechno dobré,
zmocnily se ho však sny zlé.
Jednoho dne jal se tedy přemýšleti,
jak prokletou pannu života zbaviti.
Srdce jeho pukalo,
labutí píseň zpívalo.
Milovat, či nenávidět,
obdivovat, nebo závidět?
Sám se topil v pocitech svých,
hledě do těch očí skleněných.
Po paty by svou krásku zahrnul
kvítky jasmínu,
aby nádherná vždycky byla
jako květy leknínu.
Na druhou stranu by ji rád mučil,
její nevinnost zabil a pohřbil.
Dívenku spoutával, cítil potěšení
v temném, mučitelském pokušení.
Ona náhle obživla,
své city projevila.
Plakala, naříkala,
pomoci se dovolávala.
Vždyť s ním dny i noci trávila,
u jeho lože spočívala.
On dívku nesl na rukou,
zahrnoval věčnou láskou.
A teď? Nechápala,
kterak se v něm zloba vzala.
Ona mu ale odpouštěla,
světlejší zítřky vyhlížela.
Svázaná jako ulovená laňka,
s očima uplakanýma
jak za ranní rosy pomněnka.
Dívčin křik mu nervy drásal,
do hloubi duše se zarýval.
Chtěl jí hadrové ruce utrhnouti,
korálková očka vypíchnouti,
proudy pilin z útrob se kochati,
nežné srdce na kousky roztrhati.
Zalekl se prve,
když spatřil řeky krve.
Pořád v tom však pokračoval,
stále více pannu týral.
Násilné choutky si dopřával,
úlevu v sobě pociťoval.
Přesně tohle si v hloubi duše přál,
předtím se k tomu neodvažoval.
Měl ji rád jen jako věcičku,
nikoliv jak holčičku.
Konečně ve všem jasno měl,
smutnou baladu panence pěl.
Ale proč ji na začátku miloval,
láskyplně objímal?
Nyní krvavé šampaňské popíjel,
na mrtvou květinku zpříma hleděl.
Nevinná lilie zemřela,
vlastním zraněním podlehla.
Z mučitelova nože rubíny kapaly,
kapky na chladnou zem dopadaly.
„Má laňko, má růžičko,
ty moje prokletá dámičko.
Vykonal jsem, co já uznal za vhodné,
tvé rty budiž navždy uzamčené."
ČTEŠ
Když oči plakaly
PoetryProč jen příběhy psáti, když mohu i básně skládati? Nač své srdce trápiti a očka nechat plakati? Stačí jen poslední slzu pohřbíti, o veršování za svitu luny sladce sníti.
