Hledím smutně do dálky,
vyhlížejíc šťastné zítřky.
Holubička jsem nezadaná,
mužným srdíčkem nehledaná.
Hledám si k sobě holoubka,
klidně mohu mít i člověka,
pokud osud mi v tom nezabrání
a hvězdy štěstí ke mně naklání.
Hle, již vchází do dveří,
brodě se ostnatými keři,
raněn trny růží šípkových,
krásných květů, avšak krutých.
Jakmile mě z dáli zahlédne,
hned na muka zapomene.
Zřím, jak na mě se usmívá
pln lásky na mne se dívá.
Vidím v jeho zřítelnicích
touhu mě vidět v střevících
jako dámu srdce jinochova
a kvítek nitra kavalírova.
Blízko ke mně si sedá,
jak orchidej mé srdce hlídá.
Tolik mou duši obdivuje,
až mě láskou zahrnuje.
Od hlavy po paty
mne zahrnuje květy
hyacintů i jasmínů,
lilií i tulipánů.
Láká mě k sobě kapesníčkem,
chtě, abych byla jeho miláčkem.
Jakmile procitnu,
hnedle hrůzou trnu.
Vždyť já ho znám,
už léta jej vídám.
Temné tajemství si uvědomím,
neustále se kvůli němu rmoutím.
Jak mi tohle může udělat
na zrní z jeho ruky lákat?
Vždyť už předtím kroužek nasadil
té, s níž srdce navždy spojil.
Jednu holubici tedy má,
ta musí být pro něj jediná.
Přeji si tedy jen, aby s ní žil,
a mne k sobě už nevábil.
Nechť radši sama zůstanu,
ponořená do svého snu,
než aby mě ženatý miloval,
rány v srdci způsoboval.
Vždyť v Orientu nežijeme,
harém tu mít nemůžeme.
Tady muž je pouze s jednou ženou,
jen tu může nazvati svou holubičkou.
ČTEŠ
Když oči plakaly
PoetryProč jen příběhy psáti, když mohu i básně skládati? Nač své srdce trápiti a očka nechat plakati? Stačí jen poslední slzu pohřbíti, o veršování za svitu luny sladce sníti.
