Když oči plakaly

Doslov a poděkování

Ani nevím, čím to je, ovšem mám takový zvláštní pocit, že mých veršíků již bylo víc než dost. Navíc tuto knihu už jaksi považuji za uzavřenou, což tak trochu dokládá i závěrečná báseň Smrt růže šípkové.

Na tomto dílku jsem pracovala průběžně od srpna 2018, ovšem nejvíce v období zkouškového mezi lednem a únorem 2019. Vydání knihy se čtenáři nakonec dočkali na den sv. Valentýna - rozhodla jsem se jim připravit takový menší dáreček.

Původně jsem napsala dvacet částí. Jednadvacátá přišla dodatečně asi v březnu nebo nějak tak, vzhledem k tématu té závěrečné ale byla zařazena jako předposlední. Nejstarší kapitolou je tedy Půlnoční dáma (napsaná v létě), nejnovější Růženec temnoty (připsaná později, zprvu nezamýšlená).

~

Vlastně již dříve jsem měla potřebu napsat knihu, kam bych promítala své pocity a „vypsala se". Zkoušela to už během „prváku" na vysoké (roku 2016, spíše však 2017) v knihách Křišťálové srdce, Móda podle Wattpadu, Přátelské pouto.

Hlavně v té poslední jmenované hledala nějakou útěchu, proto o ní v jednu chvíli na oranžové sociální síti hodně hovořila, mnohdy až příliš. Doslova jsem do ní investovala všechny tehdejší pocity, představy, zkrátka vše, co mne napadlo. Poprvé jsem tady i před svými čtenáři zaveršovala. Jednalo se ale o téměř čistokrevnou lyriku, skutečně pouze líčení emocí. Namátkou vyberu jednu báseň z jmenované knihy, asi i nejvíce srozumitelnou bez okolního kontextu a pro mne nejtypičtější:

Svou depku velikou,
hektolitry šampaňského prolitou,
však v širé pláni opuštěnou
nechal jsem svou sklenku nedopitou.

Zrovna jsem šel kolem,
přistihl se před mexickým barem
a z revolveru výstřelem
nechal se unést stříbrným měsíčním svitem ..."

Větší náznak veršované epiky se objevil ve spoluautorské tvorbě, odkud možná pochází trochu známější rýmování nežli ze starší experimentální prózy s prvky textingu (internetové, případně SMS konverzace). Navíc jsem tady, mimo oblast vlastního autorského profilu, zjistila, že mi básnění o poněkud temnější tématice jaksi „dělá dobře". Dost často jsem k tomu využívala postavu píšící si veršovaný deník - mladého Mexičana trpícího vážným rozštěpem osobnosti.

~

Z mé radosti z veršování nakonec vznikla kniha, kterou jste právě dočetli - Když oči plakaly. Vystřídala jsem tu snad různé formy vyprávění - líčení děje „z povzdálí", mužský, ženský pohled na vztahy, ... S vámi v komentářích diskutovala o nejrůznějších tématech - nejčastěji lásce, nenávisti, přátelství, zklamání, ve zprávách vysvětlovala významy složitějších básní, což mne velice bavilo.

Víte však, že „Očička" nejsou mým prvním básnickým počinem? Básnila jsem totiž už ve čtrnácti letech pro své spolužačky z nižšího stupně gymnázia. Téma však bylo velmi úsměvné - naši učitelé a jejich předměty. První básnička tudíž vypravovala o chemikářce s chemickými modely, jejíž název mi teď jaksi vypadl. Obsah té druhé, tehdy poslední, si bohužel nepamatuji, dle čtenářů se ale příliš nerýmovala, tak já potom s veršováním skončila, akorát o něco později jednomu chlapci, tomu z Nejlepšího přítele, napsala jednu takovou poněkud satirickou s drobnými prvky pozitivně laděné poezie.